Destiny

Pod zadky oslepených černých batolat šplhajících po žižkovském Barad-duru zhlédla jsem včera v noci a veřejně Český mír čili komedii o radaru. Byl to zážitek svůdně hluboký, neřkuli přímo bezedný, pakliže započítám i svého muže, který se během hustokrutého veřejného promítání opil růžovým vínem a poté začal poletovat kolem jak splašená vakoveverka s beranicí na hlavě a vykládal všem, že je tu za ruskou ambasádu. K tomu je však třeba dodat, že to si plánoval ještě v mravné střízlivosti.

BuldoKlusák s Remundou rozorali meze taktu i společenské sebezáchovy a na širé lány vypustili nadmuté české obludárium. Mají můj obdiv za to, kolik obskurních živočichů se jim podařilo shromáždit a slepit do jednoho dokumentu, od záškodnického špióna partyzána z Krokatce přes dravou bojovnici s mikádem a soustavně hemžící se brdské mravence až po na hlavy publika seroucí vlaštovku Václava Moravce a vojenského mluvčího Mástrkutóra Kamennou tvář. Někdo byl Magor už předtím, taková Chytilová se ale jako dement teprve ukázala a Jirouse dalece překonala.

Svým tragickým způsobem to byl závan absurdního štěstí, když opyžamovaný Fischer sdělil národu, že mu ouško polaskal ten fejkový Američan mírotvůrce, poněvadž v jiné situaci by ta česká stupidita nabrala patrně ještě mnoho obludných rozměrů. Takto se mi po těle rozléval smích a stud z trapnosti a chtělo se mi čůrat.

A každý hloubavý recenzent, který usoudil, že tadyhle ten dokument neobjektivně nadržuje odpůrcům toho ošklivého radaru, tomu lidu prostému, kterýžto je utlačován vládami cizími, a nadto svou vlastní vrchností zrádnou, by měl spláchnout svou press kartu do záchoda, neboť zdatně nepochopil, že si z něj někdo dělá prdel.

Vyrvu-li ze zřetele bujné zážitky posledního týdne, o nichž bude ještě v jiných chvílích řeč i křik, mohu se uvrhnout do čerstvě kvasící historie pohnutých dní přímo předcházejících.

V rámci přípravy na předsvatební cestu do Tibetu jsme se s mužem vypravili do zdivočelého kraje nekraje broskvových masožravek, kde lze za znepokojivých večerů zpozaslechnout vzdálené vytí důlních temnokopů a někdy i plíživý sykot mučených chobotnic.

Přirozeně jsme se na toto vpravdě ďábelské místo dostali až následně poté, co jsme se chtěli dostat úplně jinam. Nicméně ve chvíli, kdy jsme se proplížili pod žeberním obloukem jisté smrtící mostní skulptury, po níž přecházeli pitbullí odstřelovači s ručními děly, a překročili tak střeženou hranici nenávratna, vcelku těžko jsme se mohli…vrátit, načež jsme se tedy ve smrákání dopravili k jisté pravěké prasluji uprostřed pralesa, již mi nadšený muž představil jakožto naše provizorní bydlení. Aniž bych stihla zatnout do nejbližší břízy poznámku, že jeskyně nemám ráda a lezu do nich jenom proto, aby mi pak na světle bylo v temném světě veseleji, vtáhl mě pod notně snížený strop a jal se mi předvádět půvaby chmurných skal. Zmocnily se mě tak silně, až jsem prohlásila, že tadyhle spát nebudu, poněvadž by mě ta jeskyně sežrala, natrávila a vyloučila na druhé straně osy historie. Leč nakonec jsem statečně navrhla, že se zkusíme utábořit u ohniště pod vchodem do jeskyně, a to sice přesně tak, že kdyby se zrádné šutry kol nás v noci sesunuly a jeskyně mi ukousla nohy, zůstala by mi ještě hlava. Číst zbytek článku »

Dnes jsem v lehkém rozechvění navštívila zvláštní domácnost manželů Saudkových, která se nachází zakouslá v jednom ostrém pražském kopci. Vyběhlo na mě jedno psisko a jeden gryf, přičemž jsem se záhy dozvěděla, že toho gryfa porodilo právě to psisko.

Tímto malým rozplozovacím zázrakem vyvrcholila má několikaměsíční snaha uhnat nějakého kompetentního tvora, který by mi byl schopen poskytnout jisté delikátní informace o panu velkém muži, jichž bych mohla využít v jisté své ožehavé práci pro Huga Persea, bytost toliko nakladatelskou. Měla jsem sepsat hluboký medailon o KomiksKájovi, který by se pak skvěl mezi jinými v chystaném třetím díle monstrknihy o lidských zdrojích magické pražské pětky.

Ovšem poněvadž guru barevných obrázků a otec takových pekelných zplozenců, jako jsou Karel Kanál, Honza Hrom, Arnal, Xeron či Pepík Hipík, přebývá v komatu vlastního podzemí už několik smutných let, nastala svízelná anabáze za různými zdroji náhradními, které však odolávaly mým pastím a pastičkám se zuřivou apatií. Nakonec ale se přece jen přihodilo, že jsem mezi mnoha na zdech vztyčenými prsy rozmlouvala s pohublou, leč přátelskou beruškou SuperHanou, ženou, která dřív smetla všecky ostatní lepé agentky a teď věrně opatruje labyrint v břečťanu. Radost to byla zcela nezměrná. Medailon chystá se nyní konečně býti živ. Poslední článek vecpal se do struktury.

Aby se neposral, Velký Supí Suspenvizor! Závěrečný díl má sice jeden po druhém nahrnout do odstavců tři poslední dny brigády století, avšak nemůžu jinak než říci anachronicky rovnou, že dozorčí mě dnes přinutil dotazovat se nad kvótu, neboť jsem byla příliš rychlá!

Nyní ale zpět k přehledné chronologii. Čtvrtek ve mně našel perspektivního spojence na straně civilizační averze a konzumfobie, avšak na bojiště záhy vstoupilo dojetí a smířlivě se smísilo s nenávistným vřídlem, poněvadž jsem potkala nejhodnější paní učitelku z mateřské školy, která viděla slunce kolem mé hlavy od chvíle, co mě asi jako čtyřletou poprvé spatřila. Narazila jsem rovněž na přibližně stoletou učitelku zpěvu, jež mě tu a tam suplovala. Už dvacet let vypadá stejně. Koho by to náhodou zajímalo, mohu prozradit, že mezi regály jsem zahlédla i svou bývalou mladou regulérní učitelku zpěvu. Tu jsem ale ze svého oblíbeného místa u alkoholu ostentativně ignorovala, protože naše cesty se kdysi rozešly v temnotě nepochopení na chmurné křižovatce střežené krkavcem na chátrajícím rozcestníku.

Naproti tomu se mi srdíčko rozhořelo, když mě navštívila prusenovická výprava ve složení Jožinek, což je jediný rasista, kterého mám ráda, a jeho bratr Vojtík. Asi v jedné minutě mi vypověděli, co nového u nich na dědině, sdělili, kolik rodinných příslušníků mají rozbitých, ale dodali vzápětí, že z nich asi jen ten počítač vyhodí do hnoja. Nicméně vrchol dne nadešel až v těžkém odpoledni, kdy se do prodejny přihnal nezištný Jiřík jako málokdo hynoucí touhou rozprávět se mnou o svých nakupovacích zvyklostech a choutkách. Číst zbytek článku »

Atyvole, to jim ani nechci nic prodat! Dnes to byla bída v celé své nahé kráse, z níž se vám do paměti jak do inteligentní plastelíny zaryjí všechny páry žeber a mezi zuby vám skřípe chrupavka. Poměr mezi ochotnými a neochotnými byl přímo depresivní. Propukla jsem v neblahé podezření, že se po vesnici rozkřiklo, že na tom a tom místě někdo nutí lidi k rozhovoru dlouhému jak toaletní papír, který spotřebujete při úporném průjmu.

Rodič mi radil, ať jako dárek za ochotu rozdávám cukety, že jich má moc a neví co s nimi. Zatím neříkám, že to nezkusím, byť ta high výzkumná společnost, pro kterou to provádím, by možná byla rozpačitá.

Takřka nejvíc vzrušující chvíle dne nastala, když mi telefon padl do záchodu. Zčistajasna přede mnou jako vize nezvratné budoucnosti přistála hladová cesta, po níž, jak se zdálo, ode mě poputují vydělané peníze, nicméně vzkřísila jsem přístroj po několika hodinách a on se tváří prozatím, že sice trošku zamlženě, ale žije. Anebo naštěstí pro mě dost silně věří na posmrtný život.

Setkala jsem se opět s několika specifickými muži. Jeden z nich jménem Grepák nešel pro jadrná slova daleko, ba právě naopak, a stále opakoval, že ho v zelenině hrozně nasrali, neboť se mu tam nedostávalo grepů, jichž byl žádostiv. Po něm jsem vycucla i několik Slováků. Ten poslední mě ale zcela vyčerpal, protože měl jednak hrůzostrašné oči přesně jako Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, a jednak v půlce rozhovoru přijal telefonát s nabídkou večerního fotbalu. To by nebylo až tolik zlé, kdyby následně nezačal systematicky obvolávat potenciální spolukopance a kdyby to nevypadalo, že svolává celou jedenáctku. Avšak musím mu přiznat, že nakonec pro mé zřejmé půvaby rozhovor s nadšením dokončil, a tak mohu prohlásit, že jsem okouzlila slovenského Voldemorta. Jo a taky jsem dnes navázala kontakt s přívětivým doplňovačem pití, který je pro mě vzhledem k tomu, jak chlastám, mimořádná partie.

Toť druhý díl spontánního seriálu.

Mám brigádu. Mám svoji nejakčnější brigádu v životě a jako bagr s třemi nelítostnými rypadly rozšiřuji své křehké a spíš odtažité zkušenosti s prací s lidmi. Jsem takzvaný tereňák a přímý kontaktovač čili profivopruzník humanoid, který soustavně ruší lidi v jejich poklidu, a po celou dobu toho svědomitého výkonu si umiňuje, že do budoucna už bude brát jen práci skladníka, nejlíp skladníka rašeliny na odvrácené straně Islandu, kam páchnou jenom skřítci a ještě k tomu jsou přitom neviditelní. Mám brigádu a nejspíš mě to zabije. (Nebo mě dřív možná sežere dozorující manažer Velké kápo, který vypadá jak saň s knírkem.)

Zakouším různé hluboké zážitky a poznávám své domovské město ze stránek, které byste v knížce možná i radši přeskočili. S tím související pravdou je, že mým patrně nejzajímavějším respondentem byl velmi sympatický Dán, který nějakým řízením evropského osudu zabloudil až sem pod moravské hory. Avšak dýchá mu na otlačené dánské paty starší česká dáma, která se mě rozhodla opustit v polovině dotazování a mé úpěnlivé prosby o pokračování odrazila jak těžkooděnec ostrou poznámkou, že se jde MODLIT. Načež mi doporučila totéž a ještě mi vyčetla, že já do kostela určitě nechodím. Číst zbytek článku »

Svinská lidská demence mě opět nezdolně pronásleduje.

Jedna se zhmotnila do přízraku nemrtvého muže bez údu, který byl ovšem trošku impouš ještě předtím, než se zjistilo, že mu orgán chybí, a nyní visí v průvanu jak vykuchaná zombie a krysy mu ohlodávají dřeváky.

Druhá má podobu nekalé slovenské ženy z Pizdova, která v Praze naneštěstí sídlí v kutlochu, kam mě z mého břečťanovitého hnízda lásky a porozumění poslali na letní ubytování. Míjely jsme se zdárně, neboť já žiji momentálně ve trojitém schizmatu, a míjíme se dosud, tedy jsem jí dodnes nemohla plivnout na přezůvku, avšak už na mě poštvala byrokratické potentátky, z čehož jsem bystře usoudila, že se asi nebude chtít kamarádit. Vyměnily jsme si několik písemných vzkazů, do nichž jsem vložila spoustu jemné (i různé jiné) ironie, byť jsem měla důvodné podezření, že přijde všecka nazmar.

Popsala bych tento kuriózní spor podrobněji, leč netřeba, neb právo a lidská slušnost jsou na mé straně, snaží se najít si nějaké svaly na rukou a zle na tu osobu na druhém břehu zahlížejí. Víte, já bych pochopila, že si na mě slovenský útlocit stěžuje, kdybych se bývala provinila. Kdybych si třeba do obsazeného pokoje přivedla muže a prováděla s ním nemravnosti nebo sex s lízátkem. Ale ani to jsem nestihla!

A domnívám se navíc silně, že mnohem větší morální nárok na stížnosti u vedení mám vlastně já, vezmu-li v úvahu, že dotyčná nepřizpůsobivá má na zdi přilepenou nejtrapnější Šibíkovu fotku a celý pokoj je zamořen takovými těmi lacinými plakáty všelijaké africké zvěře, kterak se zrovna vynořuje/zanořuje, postává na jedné noze nebo civí do savany a mimoděk po návštěvnících fluše instantní exotično. „Ta Afrika je přece super, že.“ Je to tam u ní jak ve sterilizované hrobce invence. Nicméně, jsem velká drsná holka a cítím v sobě vnitřní sílu. Cítím v sobě vnitřní sílu především proto, že vím, co to individuum čte. A tato skutečnost mi umožňuje býti trudně, avšak přece jen pobavena.

A na závěr přidám ještě jeden BOžský příklad. V podstatě by se dalo říci, že mi strašlivá komise skoro přijala můj nástin bakalářské práce. Akorát že ve svém stanovisku nařídila, ať upravím název. Osobně je podezřívám z toho, že si ho blbě přečetli, protože v neumělé výsledkové tabulce je přepsaný špatně. Podnikla jsem proto v tomto ohledu rychlé kroky směrem k zásadní člence komise. Ovšem netušila jsem, že v mocnářce stále hnije prd z prvního semestru, kdy jsem zaútočila na její opečovávané místečko té, která je na fakultě přes černý humor, pročež mě odkázala do patřičných mezí k přidělenému konzultantovi. Vtip je v tom, že dotyčný mužik podle všeho v komisi nesedí, a proto pochopitelně nemůže vědět, co jí na názvu vadí.

Jenže, na trolly aby měl člověk kamenolom.

Tři ionti plus jeden pes se hnuli na výlet. Tentokrát na místo (nedaleko toho loni zdárně anektovaného), kde už je to takřka slovenské, kde mají chlast chráněný UNESCem a kde si pěstují řezací obsesi a vyznávají pouze temnotemná totemická náboženství. Nevstoupíte tam do lesního šera kopřiv bez toho, aby vás vzápětí nevyděsil nastrčený (bůh ví jestli a kdo ví kdo je ten bůh) dřevěný skřet. Na počty ovšem u tvůrců s nožíky, dláty a škrabkami jednoznačně vedou různá milá zvířátka. Třeba dinosaurus. Náš kemp tím trpěl taky, u recepce stála MEZI JINÝMI zmutovaná mořská panna (dva ocasy), oběšený králík a mravenec, který by snad mohl být Ferdou, poněvadž mu ke krku duchapřítomně přikurtovali patřičnou mašli, aby byl vůbec k poznání mezi ostatními mravenci.

Na svých výpravách jsme už bydleli v chajdách v různých stádiích rozpadu, avšak tentokrát jsme vyhandlovali chatku v oddělené a krutě VIP zóně, která se vyznačovala vlastními sociálními zařízeními, lednicemi, tajnými bonusy a permanentním stínem jehličnanů, pročež na nás osmahlíci bivakující ve stanech na vedru zahlíželi zle jak na privilegované bělochy (a privilegované psy). Nejvíc si to samozřejmě užíval pes náš, z něhož přirozeně sálá a prýští hrdá zář aristokratické vznešenosti a zdvořilého nezájmu, kterou by leckdo nerozumný nazval snobismem. Číst zbytek článku »

„Zatím jsi jezdil na malých červech, pěstovaných pro semeno a Vodu života,“ upozorňoval Stilgar. Ale ty si při zkoušce přivoláš divokého tvůrce, veterána pouště. K takovému musíš mít pořádnou úctu.“
Hluboké bubnování tlouku se nyní mísilo se sykotem přibližujícího se červa. Paul dýchal zhluboka a minerální hořkost písku cítil i přes filtry. Divoký tvůrce, veterán pouště, mířil jako přízrak téměř přímo na něho. Jeho vyklenuté přední články vrhaly pískovou vlnu, která by se mu převalila přes kolena.
Tak pojď, ty nádherná nestvůro, vyzýval ho v duchu. Pojď! Slyšíš, že tě volám? Tak pojď! Tak pojď!
Písková vlna ho nadnesla. Přehnal se přes něho závoj povrchového prachu. Obnovil rovnováhu, jeho svět ovládla proplouvající zakřivená stěna, zahalená do písku, útes z článků, v němž byly zřetelně vyznačeny kruhové linie.
Paul pozvedl háky, zaměřil je a přitlačil. Ucítil, jak se zaklesly a jak zatáhly. Vyskočil a opřel se nohama o tu zeď a rukama o zaklesnuté háky. Toto byl kritický moment celé zkoušky: kdyby nezasadil háky přesně do předního okraje kruhového článku, kde se článek rozevíral, červ by se s ním otočil k písku a rozdrtil by ho.
Červ zvolnil. Klouzavě přeplul přes tlouk a umlčel jej. Pomalu se začal otáčet – nahoru a nahoru -, aby posunul ty obtěžující háky co nejvýš, co nejdále od písku, který ohrožoval měkké blány uvnitř kruhového článku.
Paul zjistil, že jede na červu a že přitom stojí zpříma až úplně nahoře. Zaplavila ho jásavá radost, připadal si jako imperátor přehlížející svůj svět.

(Frank Herbert – Duna)

K tomuto pánovi jdu zítra na zkoušku, kde mě bude těžce zkoušet z etických dilemat. Nepřečetla jsem sice všechny ty Baumany a MekNairy, ale za to jsem důkladně nastudovala knihu Simpsonovi & filozofie. Kapitolu Simpsonovi a etika dokonce dvakrát. Ta knížka je mimochodem vynikající, provokativní (je Bart heideggerián?), pobuřující, podnětná a ve velice sympatické míře rebelantská, protože její tvrdě seriózní obsah sice vždycky odkazuje na konkrétní stránky, dotyčné kapitoly na nich ale nikdy nejsou. Taky je plná hloupých chyb a přeřeků, až se zdá, že korektorka při opravování na Simpsny nejspíš sama koukala. Je jich tam ale prostě tolik, že vám to časem začne připadat takřka poetické a zvlášť zcela v duchu postmoderního pakulturního chaosu. Tož teda.

Hájila jsem orla, který byl pomlácen tak, že vypsali výběrové řízení na nového, odevzdala jsem moravčí seminárku, čímž jsem snad z půlky skolila další předmět, pročež jich zbývá už jen přesně pět a půl (z původních patnácti), několikrát jsem vyfotila záchod i obě milé půlky, navštívila Dona Ewinga na Smíchově, naložila rameno do lihu, elegantně se vymanila ze vzteku z demence a vstoupila do křehké rovnováhy, potkala v metru vlka s paničkou, co četla zrovna Vlčí píseň, koupila si celý regiment, byť původně šla pro malého pána -

- a teďko jedu po třech týdnech domů za sibiřským vlkodlakem, pustím si všechny díly Pána prstenů, až se mi z toho bude stmívat, a sním k tomu všechny maršmaláky, které cestou potkám. Tak.

Duchovní zážitek, kterému jsme se oddali, nás naprosto rozedral. Tyhlety muzejní noci jsou hrozně nebezpečné v tom, že se v jejich průběhu strašně snadno zkalíte tak, že nemůžete chodit, a prosíte spolukaliče, aby vás domů odnesl.

Kulturní pouť jsme zahájili v městské knihovně, k níž mě poutá přímo milostný vztah a kde tradičně exceluje občasný divadelní knihovnický spolek Vý; (Výstředník!). Loni jim někdo vraždil knihovníky, letos členky spolku způsobily, že zrádný Iškariot cáloval poslední večeři, grácie šly lovit chlapy, monstrózní Marat, který vypadal jako olbřímí kytovec s turbanem na hlavě, při koupeli neumřel, protože v koblize chyběla marmeláda, zato ale ve vaně utopil Rousseaua (půjčeného z knihovny), a dívku místo hranostajem obdařily krysou. Číst zbytek článku »

Na schodech do sklepa se uvažuje o postmoderní době a ve druhém patře přibyl nový náčrtek. Tady je už takový bordel, že prázdné lahve pod stolem skřípou zubama, když se o sebe vulgárně třou.

S vypětím všech sil jsem odevzdala spíš antitezi než tezi budoucnosti, která mi proto nejspíš bude o hlavu roztrhána. Můj přístup k věci byl úplně obdivuhodně podivuhodný, tedy kromě toho, že jsem z toho vyšla taky jako idiot, který se prostě nutně vzpírá a ve slovníku nemá slovo horizont, protože mu to připomíná velký těžký batoh značky Corazon s šutrákem na skalku uvnitř. Mohla bych se ptát, proč že jsem se tak automaticky a lehkomyslně vrhla na dálnici do zkázy, když mi muselo být jasné, že skončím jako sražená kreativní srna v příkopu, a kde se vzaly tvárnice mého fabulačního bloku, v jehož důsledku jsem vážně uvažovala o mužově návrhu, že jako mou bakalářskou práci počneme dítě. Ono to ale zase s dětmi nebude tak horké, protože když jsem mu před nedávnem oznámila, že se možná nechám přeoperovat, byl nadšen a plánoval, že se mnou uzavře registrované partnerství. Anebo je prostě takový hodný.

Naproti tomu – chcípl mi králík a je mi z toho smutno, přestože to byla svině. Spolubydlící tvrdila, že žijí tak tři roky. Pokud nesežerou moc zelí, protože to prý pak opuchnou, prasknou jak puchýř a chcípnou. Tak ten můj ho teda asi žral. Ono taky co čekat ve světě, který zařadí Králíčkovy sebevraždy do oddělení naučné literatury. A druhý díl Králíček sebevrah se vrací tomu na naději paradoxně vůbec nepřidává.

Šla jsem za profesorem Vousem, aby rozebral štos mých povídek a recenzí a vetknul mi do indexu dva patrně nejkreativnější zápočty.

Na naši přitažlivou školu se v těchto dnech opět hrnou zástupy opocených zájemců o studium, pročež před fakultou a v jejím ústí postávají ty nejzubatější saně s propagačními letáky přidruženého byznysu. Dřív než jsem stihla přerazit první ruku, vecpala mi jeden takový. Jak úspěšně na vysokou školu. Ironie. Nevím, proč tam nepřešlapuje aspoň jedna osoba, která by rozdávala návod Jak úspěšně, tj. tak, aby ji banda komisařů přijala, sepsat zasranou tezi bakalářské práce, kterou z nějakých lumpičích důvodů musíme odevzdávat dva rozvláčné semestry před tím, než si práci budeme chtít obhájit, přičemž v ní musíme přiznat (vymyslet) taky třeba strukturu kapitol a podkapitol a podobné surrealistické záležitosti. Vzpírá se to veškeré logice, kterou by představitelé školy dali dohromady, kdyby vyklepali mozky do společného sudu. Zasekla jsem se u třetí kolonky, kam se žádá vyplnit studovaný obor. Řekla jsem si, že budu vyplňovat opravdu upřímně, a tak mám teď morální dilema, zda napsat či nenapsat, že se tu věnuji studiu lidských individuí. Číst zbytek článku »

(Poslední téma: Přísloví)

Po hladině ulice přelétl stín rozrušení. Zdálo se, že tu a tam zanořil drápek a rozčeřil jí příkrov. Vzdálené zachvění se rozsypalo o výlohu obchodu. Sluneční světlo se poklidně spájelo, natékalo do labyrintu, který mezi sebou kdysi udusaly vysoké staré domy, a kolovalo průrvami mezi nimi.

Po levé straně ulice kráčel mladík v černém obleku a fialové košili. Mladý byznysmen, manažer, úspěšný synáček s žoviálním úsměvem přišpendleným na obličeji. Chyběl mu černý kufřík. Aroganci si nesl přes rameno v černé tašce a ukusoval k tomu skořicovou koblihu s dírou uprostřed. Číst zbytek článku »

Vysvětlovala jsem spolubydlící, že jedu domů, abych šla volit. U nich budou volby brzo taky. Coby Maďarka žijící na Slovensku mi poskytla velmi bezprostřední náhled na Slotovy billboardy.

Kdybych nevolila stranu a kdyby mi slíbil, že zatočí s polskými zabijáky, kteří chtějí vraždit bobry jenom proto, že jim kradou KLESTÍ z protipovodňových hrází, a Polákům pak teče do pantoflí, volila bych Lišku, protože i když vede hodně perverzní partaj, je to velice chytrý chlapec. Ovšem toto téma nespravedlivého omezování by mohlo zaujmout i Piráty, které bych naopak klidně volila celé jako stranu. Chtěla bych být hlavně u toho, až dostanou pět procent a do Prahy vplují na lodi, ze které si pak zřídí svoji úřadovnu.

Kandiduje u nás sám srdnatý Nečas, ale mám dojem, že ODS bych volila jen ze samých negativních důvodů, a to mi asi nebude stačit.

No a pak tu máme statečné muflony čili Svobodné, kteří přišli s tím, že občané nejsou hloupí a kteří se obdivuhodně zarputile ryjí ve sračkách, na něž ostatní dost neradi vůbec ukazují. V posledních volbách jsem jim odevzdala svůj hlas a činilo mi to velké potěšení. Teď koukám na těch šest neznámých místních kandidátů a je mi z toho jaksi pochmurně. Propadla jsem se do marnosti ještě dřív, než jsem je vypustila ze stáda a zahnala do urny.

Jo takhle kdyby kandidovala Fialová koala, měla bych jasno hned. Navíc by mufloni mohli být jejím přirozeným spojencem už ze samotné dravé zvířecí podstaty.