Destiny

Před Černín jsme spolu s dalšími z tramvaje vystoupivšími dorazili ve chvíli, kdy Loreta akorát cukrovala tři hodiny. Do vpuštění posledního návštěvníka oficiálně zbývala ještě celá ležerní hodina. Jenže právě když jsme se chtěli spojit s koncem úctyhodné řady, cestu našemu davu zastoupila čirá esence nevoleného ovisačkovaného úředníka, která nás velmi rezolutně odesílala pryč s tím, že „zkusili jste to, ale letos už se dovnitř nedostanete, je to přesně vypočítaný, prostě se to nestihne, ale můžete se podívat aspoň do zahrady“, přičemž argumentovala velmi signifikantním postarším mužem v pruhovaném tričku a kraťasech na kšandách, který stál právě na konci, tedy opravdu těsně před námi, a kterého si úředník zvolil za figuru s titulem „tady ten pán je poslední a nikdo další neprojde dál, za to vám ručím“, což si agilní státní zaměstnanec hodlal pojistit tím, že sám postupoval s koncem fronty vpřed jak výstražný černý ocas.

Moji touhu dostat se dovnitř v tu chvíli vydatně posílila nasranost z tak arogantní prezentace moci a rozhodla jsem se, že z té fronty se prostě nehnu a dovnitř se dostanu, i kdybych měla úředníka srazit úderem pod koleno a tu visačku mu přeříznout. Číst zbytek článku »

Číst zbytek článku »

…naděje pro všechny další zombie.

Nějak se mi teď nedaří vkládat příspěvky v době, kdy jsou právě čerstvé. ZKinterovat jsme se byli už na apríla. I kojenec v kočárku se řehtal, když projížděl kolem vystaveného obrněného modelu svého vozu. (Já jsem zahořela hlavně pro veškeré podezřelé slizké skulptury, zpod nichž cosi utěšeně vytékalo.) A od té doby jsme stihli ještě jednu výstavu, tentokrát známé autorské autodvojice – odtamtud ale fotky nemám, neboť tvůrčí koncepcí dotyčných umělců – na rozdíl od geniálního Kintery, kterého si ani Babčáková nebála dát na zahradu – je randomizovaný škrt tužkou, z něhož uchází „aura vyvolených“. Takže raděj zpět ke kinterovštině.

Číst zbytek článku »

Na tuhle píseň trénujem’ každou hodinu piruety. Pořád dokola. Název to není původní, jen taková spontánní asociace. Nicméně za ten víc než rok, co ji nenávidím, protože už její první tóny mi pokaždé, spolehlivě jak hořící maják, signalizují, že nejpozději za čtyři minuty se mi hlava bude chtít vymotat z hlavy, mi už nějak definitivně prosákla do ucha (a rozleptala mi tam kovadlinku). Tady je, hvězda všech zatnutých hrudí: Airy Hell.

Číst zbytek článku »

Takový zemitý drajv. Rok stará fotka. Powered by Žižkov.

Křikův klub sucks. Bylo to jako zážitek z páchnoucí temné sluje, v jejímž středu stál rozpálený kotel s vařícím se soumyslím (tj. prostě vařícími se mozky) uvnitř a kolem jejíž stěn se místo umělecké tapety táhla šňůra s navěšenými skalpy. Po chvíli jsem se přestala snažit uvěřit, že ten blemcavý sliz, kterým nás ládoval, by třeba mohlo být jen obyčejné jedlé želé. Protože po želé nezvracím. Formuluji rezignaci.

Machoň, Lasička a Kozí nožička šli do lesa.

A měli nejlepší den. A potom domů za maminkou Marlenkou.

protože mladej má neštovice. či co. tentokrát jsem se nechala pohltit příběhem. příště v 9:30! ××× intervence spočívá ve vyčkávání. ××× dnes jsem vás chtěl všechny tak trochu uchopit. ××× burger v podpalubí. kuřecí hlavy. ××× Křiklanův klub. budu prý bořit paradigma. ××× strčit si prst do textu. it’s bigger. kiri kiri kiri. hmota je dutá. ××× zombí aerobik. Shorty George, Tacky Annie a Janek Dlouhé Bidlo. ženské domovy. ××× nahý rimbaud v posteli. čte. kritického průvodce reformou. erotická čelenka. verléni chrápou.

Vymáčkli jsme se z koleje. Nejdřív jsme si vesele pomysleli, jestli tu ti policisté v útvarech typu „nenápadný hlouček na rohu“ náhodou nečekají na pokyn k zatčení a předvedení naší kolejmatky. Ona by si to totiž možná zasloužila kvůli tomu, jak trestuhodně ignoruje některé své povinnosti, což opakovaně vede například k tomu, že z pisoárů voda padá, padá, padá, až nadšení studenti Katolické teologické fakulty urychleně otevírají nové kurzy chůze po vodě a s podporou strahovského architekta novice na telefonu začínají stavět Noemův koráb.

Jenomže, jak se ukázalo, nebyl to zásahový oddíl klapajících božích mlýnů, nýbrž standardní policejní příslušníci, kteří mezi procházkou a sluněním se v jarním světle dohlíželi na jakousi demonstraci.

Tak jsme šli blíž. Číst zbytek článku »