Destiny

“Tihle lidi kolem si už zákonitě musí ťukat na čelo,” nečekaně hlasitě zhodnotil naše nejbližší publikum a když se ujistil, že se všichni porůznu neteční oddávají kradmému odposlechu, s bezelstným úsměvem se ke mně obřadně naklonil, aby mi do ucha zašeptal očividnou, avšak uspokojivě funkční provokaci, jejíž výsledky bylo možné vzápětí extrahovat z přihlížejících tváří.

Jeli jsme domů, já navíc za deštěm se sněhem. Elektrické dráty rozrývaly s pětiminutovým zpožděním stínovanou krajinu uvnitř rámu tmícího se obrazu. Nechali jsme za sebou fakultní termíny a kromě rozdílných literatur skvících se v klínech (zde se tlučou základy imunologie s Klausovou esejí) jsme na moment, počítaný na hodiny, neměli s Prahou nic společného.

Vždycky se zarazím na libovolně pozdní cestě z večerního nádraží. Opuštěný a necelý kilometr nabitý tolika myšlenkami, ba přímo konstrukcemi, že mi občas vybuchuje pod nohama. Nechce se mi dopředu a nemůžu zpět. Či naopak. A na místě je nutné držet si hlavu tradičně na krku, aby nepojala úmysl se při nárazu tiše odtrhnout, prohlásit se za nezávislé území a samovolně se odplavit na zemětřesných vlnách prudce nevyzrálých (tj. neuleželých) emocí.

V nočním metru
(šlo o permanentně přestupní stanici)
kousek od mapy pohaslé oblohy
za vydatné pomoci zaražených stěn
začalo pršet
celkem vzato tiše
přičemž
déšť balancoval na hranici mezi
polo a prázdno
podívej se proti tmě!
a nepravidelní lidé přecházeli kolem
a nechali se zamžít
což je něco jako
vlhké zakletí
jen
s mnohem vyšším zastoupením bezobsažné tekutiny
nehledali v útrobách deštníky
nabobtnali
odmočili se
z podoby (sem přijde ilustrace)
do zadních dílů kabátů se zabodly jehličky vody
a z promočených nití
spíchly utkvělou představu o
a pak vítr vyprskl pár odlesků a vlak rozčísl bouřku v kupce davu
umělá kytka s motivy rosy zabodnutá do čísi hlavy se zavřela

vystoupila jsem dřív
abych zaslechla hořící kaluže
ale pršelo už jenom v parku na Měsíci

Hvězdy páchaly sebevraždy…

rozepsáno 3. listopadu

Špička tužky se opakovaně zabodává do zvrásněného kusu rozměklé hmoty, který pulzuje na papíře přede mnou. Převaluje se ze strany na stranu a kdykoli narazí na některou z linek, vyrazí ze sebe chrčivé zaúpění. Hlasuje pro čtení mezi řádky.

Kdesi vepředu pokračuje neohrožená vyučující v systematickém útoku na medailové pozice v soutěži o nejzbytečnější přednášku semestru. Dnešek pojala dramaticky a vyzbrojila se rekvizitami. Hřímá a nad hlavou máchá zamlklými pravidly českého pravopisu, čímž poměrně úspěšně demonstruje, v jaké výborné kondici je. Avšak nepředbíhejme. Cesta k vítězství je poseta vybroušenou konkurencí.

Mou pozornost opět ovládla ona fascinující forma života na mém stolku. Nazvala bych ji emocionálním výškrabem včerejšího večera. Obávám se, že v jejím žaludku, má-li ho, právě kvasí nezanedbatelná část mého mozku.

Do literatury jsem si, po předchozí zkušenosti, přinesla materiály ze střední a při výkladu je obohatila několika tematickými kresbami. Skutečnost, že na vysoké škole připomíná obsah učiva spíš stručnou osnovu nároků na gymnáziu, mě spolehlivě rozlítostní, kdykoli nostalgicky vzpomínám na ve všech směrech dokonalé hodiny literatury na gymplu. Vzpomínky zůstanou…

Vsuvka: Mimochodem, sousloví ve všech směrech dokonalé je neklamným příznakem nezastavitelně bujícího odstupu od těch čtyř báječných roků. Vidíte, další. Báječných. Konec vsuvky.

Naštěstí na druhé straně pole stojí plamenný Moravec, fakultní Feministky, Fotožurnalistika s Úvodem do sociologie a nenahraditelný profesor Slanec, což je družstvo takřka nepřemožitelné. Zvlášť pokud ho doplní vzmáhající se Psychologie, která se mi před vyboulenýma očima proměnila z bezpohlavního outsidera v perspektivního náhradníka. To dělají ty bezplatné hodiny psychoanalýzy, které navštěvuje.

Nepovolané osoby pronikly do soukromých postřehů. Uvízly hned za zákrutem zdviženého obočí, uprostřed smečky malých králíčků, kteří ohlodávali haldu rozzářené mrkve.

Poloviční silueta na topení u okna, zabalená do vytoužené samoty, sedí na duhovém polštáři. Zpívá si. Pro zadaný dotaz nebylo nic nalezeno. Poloha, ač ideální, neznámá. Prý tamtudy projíždí poloprázdná devatenáctka. Zastávka na znamení. Věděli jste, že neukázněným chováním cestujících u dveří dochází ve stanicích až ke třicetivteřinovým ztrátám na životech?

Zažila jsem cosi neobyčejně intenzivního, experimentálního, hmatatelně bolestivého, naturalistického až pornografického. A nebyla to vojenská přehlídka. A kupodivu to nebyla ani demonstrace Dělnické strany, odkud jsme prchali v holými obavami tlumených záchvatech smíchu. Kulturnímu zážitku z úterního a středečního večera by snad mohla (svým avantgardním nábojem) konkurovat jedině korpulentní prezentace Fat Studies na Udiversu II z minulého týdne či včerejší setkání organizovaných intelektuálů nad fialovým plyšákem, kterému jsem nedisciplinovaně přihlížela.

Jde o divadelní festival Nultý bod. Zaujal mě natolik, že jsem o něm sesmolila krotkou zprávu do fakultní Fleše, v níž jsem použila výrazy jako netradiční prostředí, alternativa nebo snová imaginace. Bohužel měla zpráva tu smůlu, že editorem kultury byl tentokrát spolužák, který si pěstuje profesní averzi vůči alternativním umělcům (a to ani nezmiňuji, že v kauze okolo druhého článku zarputile brojil vůči mému člověku lapenému a údělu národnímu). Ve zkratce - festival představuje nekonvenční koláž plastické a fyzické a mimické divadelní produkce vyznávající principy spontánní hravosti a zesílené komunikace s divákem.

Dnes jsem ke klávesnici připustila velmi autoritativní odstavce. Mám ale takový - zesílený - pocit, že jejich něžní protivníci příjdou na řadu hned v příštím červotoči.

Kromě festivalu dnes vrcholí i výstava dětských obrázků v ústřední knihovně Nakresli svůj strach, což je další akce, která mě upoutala výrazněji než běžná lidská tvorba. Pravděpodobně ale už ani jednu nestihnete. Pech.

Výtvor nebo výtrus? Výroba? Výhrady? Vyloučeno.

Na ostrově žilo sto padesát princů a dvě stě královen a všichni měli stejný problém. Bylo jich hrozně moc.

Už třetí týden trávím dílem rozpačitým posedáváním, dílem vyčkávavým zadumáním na přednáškách a seminářích s cílevědomci, kteří povětšinou plánují kariéry velkých novinářů a cosi mi napovídá, že bych měla urychleně vyzkoumat, co mezi nimi vlastně aspoň přibližně pohledávám. Urychleně v této záležitosti znamená dřív, než začnu být paní docentce povědomá.

Však na oltář vzdělání jsem již přinesla první oběti. Ve slepé uličce prvních čtrnácti dní jsem zamordovala stoprocentní docházku. Rovněž z mé upatlané repliky s útočícím plyšákem nezbylo prakticky víc než kus nevábné plyše, který jsem s přehrávanou dospělostí mrskla do tváře vlastnímu já. To je panečku sebereflexe, že. A, v neposlední řadě, nebojácně se peru s pohříchu lahodnou nechutí setrvávat dále na koleji. Přestože jsem si Švehlovku nečekaně brzy oblíbila. Ano, informovaní pochopili, že ke slovu přichází propíraná kauza mé spolubydlící. (Protože sedí cca půl metru ode mě, nebudu, pro všechny případy, budovat přívlastkové dusno.)

Jak kdosi trefně vyřkl, můžeme společně nedělat kopu věcí. Rozděluje nás národnost, věk, studijní obor, zájmy, denní režim, životní tempo a smýšlení. A chutě. A koberec. Porozuměly jsme si a jaksi intuitivně se semkly prozatím pouze ve chvílích, kdy jsem na náš svorně obývaný prostor přivedla libovolného muže, čímž jsem do ryze ženského prostředí neúmyslně vetkla…pohlavně polarizovaný pahýl , proti kterému je nanejvýš vhodné se spojit.

Závěrečný exkurz:
Obklopil mě syndrom slučovací spojky. Než pochopil, že u mě mu pražádné obilí nepokvete, přiměl mě vydrápat se k náhledu. Pardon, nadhledu. Pak šel, znechucen, zažádat o dotace.

A příště vám třeba budu vyprávět, jak za naší asistence vyšla z fakulty historicky první barevná Fleš, proč jsem víc hrdličkou než jestřábem či kdo pikal s ypsilonem.

Ale že prý pomáhá terapie…což je od ní pěkně sprostý, mimochodem.

Provazu si nevšímejte, vzkazuje, že při focení spolupracovala dobrovolně.

Zběsile utíkat po seriózně vyhlížejícím chodníku, svalit se na vybledlou trávu pod žhnoucí lampou na konci ulice a s bušícím srdcem pozorovat, jak mlha urychleně zatahuje oponu a pravděpodobně uklízí kulisy…

Průměrná rychlost: dva kroky vpřed/tři kroky zpět
Zlepšení oproti minule: značné
Závěr: tristní

Celou dobu jsem musela přemýšlet nad tím, kolik rozverných bacilů si naše pravice za moment vzrušeně vymění a zda-li si po ceremoniálu pan děkan ruce řádně umyje. Leč na místě neasistoval žádný hygienik, který by mikroby spočítal a počastoval nás jejich výživnými názvy. Vepředu se rozhovořilo jakési velké zvíře. Rektor myslím. Když se unavil, vystřídal ho děkan jakožto náhradní zástupce vyšší akademické fauny. Před vzedmutou lavicí v čele síně, na níž ve dvou řadách tiše hřadovala temná akademická rada, se krčily toho času neposkvrněné naděje politologie, ekonomie, historie a žurnalistiky.

Přečte ho paní proděkanka z prostředního mikrofonu…

Ač nám hlavy nesmáčel vosk z poletujících svíček, dík vydatnému zastoupení černých odstínů na hábitech přitomných nováčků a odkazů vtisklých do prastarých stěn by velký sál Karolina snesl snad bez větší újmy srovnání s velkolepými Bradavicemi. Na závěr nám bylo dopřáno, abychom si symbolicky sáhli na žezlo, čímž jsme velkoryse potvrdili svůj souhlas s poněkud olysalým slibem, načež jsme kolektivně povstali v nesprávnou chvíli a byli odesláni nabytý zážitek vstřebat.

Výše popsaná hromadnost si prý říká imatrikulace.

Sepsáno v dopoledních hodinách 23. září
Dopadla mě vlídná realita společného. Společných sprch tedy zejména. Přimáčkla mě ke zdi, prošacovala a zabavila hýčkaný optimismus z levé zadní kapsy hned u vchodu. Vylepila si jej do středu terče a zabodává do něj své úlomky.

Hrubě se mi teď vysmívá, zatímco sedím uvězněna zde, v téhle hrozivé temné sluji a tupě uvažuji, zda-li se na mě dřív zřítí vyviklaný lustr nebo rozporuplná polička zoufale bojující proti vzájemné nevraživosti svých dvou prken.

Již jsem si částečně ochočila zvlčilé zrcadlo v rohu. Nadále se však vzpouzí odrážet pravou tvář téhle kobky. Na jeho povrchu se totiž kroutí neobvykle vysoká míra taktu. Naproti tomu dveře zůstaly do poslední třísky svobodomyslné a otevírají se pouze na tajné heslo, které mi v ubytovací kanceláři zapomněli vydat.

Večer téhož dne
Sehnala jsem u čvuťáků kabel. Skrz konexe za výhodno. Předlouhý šedivý zázrak mě následně spojil se zbytkem civilizace. Svět rozvážně vystoupil ze svého stínu.

Ráno dne následujícího
Vzbudila jsem se s ostře řezanými rysy, odhodlanou myslí a předsevzetím, že ze Sluje vytvořím nejhezčí pokoj na celé širé Švehlovce. Tímto prosím všechny (další) dobrovolníky, kteří rozeznají štětku od válečku a rádi by se zapojili do tohoto ambiciózního projektu, aby se (ke mně) přihlásili.

Sečtěte dohromady

levnou plastiku asymetrických souznění
rychloportréty podle kapesní psychologie
dvojitý proud zvětralé důvěry
autocenzuru a feministky
tepající rudé skvrny ve tváři
nažehlené uniformy pro všední den
hranatá klubíčka z Pandořiných skříněk
vykřičené požadavky na vášeň
práva svobodné bytosti a příslušnost ke skupinám z katalogu
morálku vykradené pravdy a vinu vyjádřenou v procentech
základy paranoie
svět kurzívy
špunty vypáčené ze sklenic s krotkou výbušninou
ztracená volání
náhrdelník z automatu

A výsledkem by měla být otázka

Kdy konečně skončí v koši všichni Dobří a Špatní…

Zkouška správnosti:
Kur a, dops la m tuž a.

Od mého nejmilejšího informatika analytika:

Android (00:37:13 17/09/2008)

Ty jo, ten blog fakt nechápu nekdy. Je to česky, ale jak kdyby to potřebovalo nějakej kodek, kterej nemám.

Tolik asi nejvýstižnější vyjádření a zároveň charakteristika ze všech, které jsem si kdy vyslechla.

V dnešních novinách psali, že koloniál mimo provoz pozval na schůzku parkující půjčovnu zlatých a stříbrných šperků. Jenomže prý nepočítal s bývalou samoobsluhou, která odjakživa žárlila na jeho plesnivé sýry. Plivla po něm kus poutače a rozbila mu vyholenou výlohu. Advokát žádá milost pro zločin z vášně. Argumentuje nepříčetně čerstvou zeleninou v oddělení potravin a nabízí stoprocentní slevy na pozitivní emoce z výprodeje.

Na druhou stranu tiskoviny umístili tragickou zprávu, že bývalý papoušek překloval větev, na které stál, a zřítil se k nohám svých obdivovatelů. Že na pohřeb mu přišel motýl alkoholik a bílý klokan. Nevím proč. Zpráva byla redakčně zkrácena kvůli rozsáhlému rozhovoru s pozůstalou klecí. Zarmoucené pletivo odhaluje okolnosti smrti pestrého ptáka! hlásal akční titulek.

Komentáře dumaly, kdo adoptoval mraky a kam zmizely žaluzie. Všechny stopy prý vedou k nedaleké fotobuňce. Recidivní chování v blízkosti jiných osob a proklaté rčení o svícnu a tmě vyvolávají pronájmuschopná podezření.

Nabídky práce: Divadlo Tichá pošta hledá poddajného ozvučovacího technika. Zn.: Fantazie a loajalita.

A v kulturní příloze stálo, že v černobílém kině bude co nevidět padat sníh…

Pršet začne až za čtyři dny. Teď zpětně stručně k zápisu.

Zápis na právech jsem z rozmanitých důvodů prošvihla, čímž definitivně padl koncept studia dvou vysokých škol hned v prváku a nezbylo mi než se jít orazítkovat aspoň na žurnu. I když jsem dorazila o kapku později, protože jsem se ráno musela komplikovaně oživovat, ještě pořád se u vstupu do učebny vybíralo vstupné, po jehož zaplacení mi symbolicky věnovali hrst veledůležitých dokumentů, Karolínku a tuze speciální brožurku FSV intro pro neschopné prváky, odkud pochází tento luxusní strip ilustrující stránku věnovanou kontaktům na univerzitní lékaře. Tomu říkám absolutní oddanost.

Vepředu hovořila předsedkyně mojí komise z přijímaček. Usadila jsem se vedle sympatické hispanistky a jak jsem byla nervózní z těch miniaturních stolečků, úředních lejster a mých zbrusu nových fotek, které jsem pokradmu vytáhla z pěněženky, abych jimi polepila všechny papíry v dosahu, nejenže mi utajované fotografie popadaly na zem, navíc jsem do protokolu uvedla, že jsem ročník 1898 a potupně žádala o nový.

Mimojiné také požadovali, abych laskavě sdělila adresu bývalé střední školy, kterou jsem si bez mrknutí oka vymyslela, či adresu koleje, o které jsem neměla ani nejmenší povědomí, a už se pomalu končilo. Na závěr jsem se zapsala do skupiny S tři, kde se bude v zimním semestru vyrábět Fleš, neb tvorba Karolíny, lhostejno zda skupinou jedna či dva, se jevila…jako nuda k uzoufání.

Po zápise jsem pociťovala jisté tendence vydat se k centrální výdejně a zařídit si všemocný “brčálový” (výraz z oné moudré brožurky) ISIC, ale mohutná řada, která se usopleně táhla až na ulici, mou touhu zdárně umírnila. Což ovšem znamená, že se budu muset do Prahy urychleně vypravit znovu, protože v opačném případě mě příští týden odmítnou přibrat na kolej, jak jsem se po příjezdu domů dočetla v informačním mejlu.

Ale jinak jsem samozřejmě naprosto unešená, že jsem se po třech rozklížených měsících zase kamsi úspěšně začlenila. Doufám, že v útrobách fakulty naleznu nějakého schopného protivníka do soubojů v piškvorkách.

Kdo mi řekne, co je to marnost?

Nepozorovaně se mi vyvlékl ze spolku, který jsme kdysi na koleně založili pod úspornou zářivkou a tíhou společných zážitků. Dva odpůrci církevních šněrovaček.

Teprve pár okamžiků před nedělní uzávěrkou jsem si konečně uvědomila, jakou jsem mívala radost, když jsem někdy z pódia svých vystoupení zahlídla hrdé rodiče.

A tak jsem záhy dobrovolně přešlapovala na pláži z oblázků, když se poblíž znovu narodil. Naoko bezstarostně jsem se cachtala na břehu řeky a z hlavy mi nešli husiti. V závěsu za nimi obrovský strach z minulosti a taky opravdu zbožné přání do budoucna, aby mu bylo konečně líp. Všechno se najednou zamotalo. Role a scénáře a…uzly na šněrovačkách.

Bojovat proti všem nebo vším?

Viděla jsem láskyplno, jak se spontánně vlní do rytmu a obrací dlaně vzhůru. Pastora, který vysvětloval jakýsi příběh, a já měla sto chutí zvednout ruku a polemizovat s děravým podobenstvím. Celkem nesmyslně jsem hledala v davu věřících nějakého skeptika, který by společně se mnou věřil, že můžeme být hodní a nemusíme se z toho zodpovídat.

Když se z hodného stane ještě hodnější…ale cosi se mu ztratí z dosahu.

S duší pacifisty a šídlem v somradlu pro všechny případy

Jakýmsi střetnutím různých okolností jsem se coby zahraniční pozorovatel ocitla na letošním ročníku dřevárenské WoW bitvy, bitvy o Lordaeron, velmi volně inspirované počítačovou hrou World of Warcraft, kterou pořádalo společenstvo Tasarlass. Pro ty, kdo jsou ještě méně informovaní o PC hrách nežli já, pakliže existuje vůbec takový jedinec, zdůrazňuji, že je to fantasy hra, kde můžete velkou krávu přimět, aby stepovala.

Vzhledem ke skutečnosti, že jsem představovala jen malou součást mírových sborů, nezapojila jsem se aktivně do tvrdých osobních soubojů a rozohněných slovních potyček. Naopak jsem měla spoustu času spočítat díry v obloze, ocúny na louce, vypustit berušky a napadat do zákopů, zatímco se velké děti vraždily a kuchaly v lesíčku.

Původně jsem se chtěla vytasit se svým novinářským notesem a podat podrobnou zprávu o krvavé konstrukci proběhlého boje. Ale protože měla tahle akce, alespoň pro mě, ohromně humorné momenty, čímž nemyslím pouze náročné kolektivní překonávání odporu vojenského stanu, rozhodla jsem se, že se pokusím vyhnout všem sarkastickým komentářům a poznámkám o dětinskosti. Takže to je asi tak vše, co můžu říct.