Destiny

Jednou z otázek rozdělujících českou společnost je otázka úplného zákazu kouření na veřejnosti. V řadách příznivců takového zákazu se nacházejí pochopitelně zpravidla nekuřáci, tedy lidé, které cigaretový kouř obtěžuje, tzv. pasivní kuřáci. Naproti tomu lidé holdující tabáku stojí v opozici vůči podobným snahám, někteří z nich je považují za omezení své osobní svobody.

Čtyřicet studentů, kteří na Gymnáziu Ladislava Jaroše v Holešově navštěvují dvouletý společenskovědní seminář, provedli v březnu letošního roku v rámci výuky dotazníkové šetření týkající se této stále aktuální otázky. Počet respondentů byl bezmála sedm set dvacet osob, účastnili se všichni studenti gymnázia, profesoři i široká okolní veřejnost. Z celkového počtu spadalo do kategorie „pod osmnáct“ téměř čtyři sta lidí, věkové rozmezí se pohybovalo mezi dvanácti a osmdesáti dvěma lety. Z titulu znění otázek byli respondenti rozděleni na kategorie kuřáků a nekuřáků, přičemž nekuřáci tvořili více než osmdesát procent všech dotazovaných.

Pro úplný zákaz kouření na veřejných prostorách, jako jsou restaurace, úřady či nádraží, se v konečném součtu vyslovilo více než padesát procent všech, přestože téměř sedmdesát procent kuřáků bylo proti. Vzácná shoda panuje mezi příslušníky obou táborů v odpovědi na dotaz, zdali by podpořili úplný zákaz kouření v restauracích a jídelnách, v nichž se podává jídlo. Zde se kladně vyslovilo více než devadesát procent všech respondentů.

Závěrečné vyhodnocení s sebou ale přineslo kromě víceméně očekávaných výsledků i konkrétní rozpory. Zatímco nekuřáci by například v čajovnách a kavárnách kouření spíše nepovolili, kuřáci by možnosti zapálit si u kávy nebo čaje nebránili. Obě skupiny by pak kouření nezakazovaly v barech, pivnicích, popř. v klubech.

V současné době obtěžuje kouř z cigaret v restauracích většinu nekuřáků, rozhodně proto dají přednost restauraci nekuřácké. Téměř osmdesát procent všech dotazovaných nepovažuje za dostatečné rozdělení restaurace na kuřáckou a nekuřáckou část, neboť kouř stejně proniká z jedné do druhé, a to i v případě stavebně oddělených úseků.

Zatímco kuřáci mají za své právo dát si cigaretu, nekuřáci berou stejně tak za své právo pohybovat se v místech, v nichž nebudou nuceni inhalovat cigaretové výpary, jež prokazatelně poškozují jejich zdraví. Argument kuřáků, který se opírá o svobodu každého jednotlivce, lze poměrně snadno vyvrátit, podíváme-li se na věc z jiného úhlu pohledu. Slavné „Svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého“ platí v tomto případě beze zbytku. Hovoří se o nekuřáckých restauracích, ale o poznání méně často slyšíme o restauracích kuřáckých. Restaurace samy o sobě většinou kouření akceptují, tedy již od základu vytěsňují nekuřáky ze skupiny zákazníků na jakýsi pomyslný okraj.

(Celý příspěvek…)

Tento článek jako ukázka mé práce mi patrně zajistil letní brigádu v redakci nejmenovaného týdeníku. Jelikož je to skoro jako splnění části snu, mám ohromnou radost. Konečně si má bohémská duše přijde na své.

Dnes jsem se rozhodla, že by možná bylo záhodno nakoupit nějaké nutnosti na výlet do země galského kohouta. Nezbylo mi než vyrazit po dlouhé době do zdejšího města. Začala jsem v časných hodinách plná optimistického elánu. U nás ve městě je to například s oděvy poměrně prosté, vyskytuje se tu jeden slušný oblečený v oblečení obchod (jsem si myslela).

Nabídla mi (pro/pře/za)fundovaná slečna jakýsi hadřík, svítilo to na všechny světové i nesvětové strany jak vypraná cestářská vesta. Když chvilku pozorovala můj nakyslý výraz, vrhla na mě zničující pohled a pravila: „Vždyť jste mladá a mladí tohle musí nosit!“ Opáčila jsem, že nechápu, proč by mladí museli skrze svůj věk nosit takové (škaredé) příšernosti. Načež se mnou slečna prodavačka přestala komunikovat (zřejmě jsem nevědomky zkritizovala její vkus). Jako správný nudný suchar jsem si šla nakoupit suchary do zdravé výživy, kde jsem objevila Krówky, karamely mého dětství. Tedy horečné nákupy, jež obvykle bytostně nesnáším, nedopadly tentokrát vůbec hořce, alébrž sladce jako chuť prvních vzpomínek.

Včera jsem nemohla usnout, pustila jsem si proto Gumídky. Jako malé dítě jsem jejich příběhy milovala a tahle láska, v poslední době přece jen okořeněná drobkem sentimentality, u mě přetrvává. Bohužel ale postupně přirůstám k věku, který má takovou tu protivnou tendenci nad vším dumat z logického hlediska. No nic, připomeňme si, o koho tu jde, respektive skáče, tedy hopsá.

Gumídků je všehovšudy šest a žijí ve staré Anglii, plné udatných rytířů, čestných soubojů, středověkých hradů a lesů s kouzelnými stromy. Dříve jich samozřejmě v gumdolí žilo mnohem více, ale většina odešla pryč a lidé je považují za pouhou legendu.

Položme si záludnou otázku: Co dělá gumídka gumídkem? Jestli on to nebude fakt, že skáče jako míček gumový. Takovéto schopnosti nabývá zmíněný medvídek, jestliže zkonzumuje hopsinkovou šťávu. To je půvabné a zároveň účelné pojmenování lektvaru, díky němuž lze, jak jinak, hopsat. Odjakživa jsem si myslela, že hopsinková šťáva bude zřejmě z brusinek (podle zřetelné fonetické podobnosti hopsinka – brusinka), což mi zapadalo také do obrazu stálezeleného lesního křoví, v němž se gumídci chvíli co chvíli ztrácí.

(Celý příspěvek…)

Nicholas Winton? Neznámý Angličan. Tím byl, dokud se svět nedozvěděl o jeho obrovském činu. Těsně před válkou se mu podařilo zachránit přes šest stovek českých, převážně židovských dětí. Díky dětským transportům, které na vlastní nebezpečí vypravil a které směřovaly do Anglie, je ušetřil více než nejistého osudu v Protektorátu.

Nedávno jsem dočetla knížku Perličky dětství. Její autorkou je jedna z „Wintonových dětí“. Věra Gissingová, rozená Diamantová, dcera židovských rodičů, uprchla společně se svou starší sestrou Evou do Anglie ve svých jedenácti letech.

Před těžkým odjezdem jí její otec věnoval sešit s prázdnými listy – deník. Měla si do něj zapisovat zážitky svého nového života, které si po válce všichni společně přečtou. To se nepodařilo. Svůj deník proto předložila ostatnímu světu.

(Celý příspěvek…)

Dnes jsem si k nedělnímu Obědu zapnula ještě Nedělní partii a co to nevidím, respektive koho to nevidím – sám Jiří Paroubek mi přál dobrou chuť. Jeho projevy v politických diskuzích na mě pokaždé v určitém slova smyslu silně zapůsobí. Snad žádný z jeho protivníků ze sebe nevyluzuje tak objemné vlny arogance jako právě on. Jeho „Tak podívejte se“, kterým uvádí každou svou odpověď, už je celkem pověstné. Jakoby říkal „Tak podívejte se, blbečkové, já vám to teda ještě jednou vysvětlím, ačkoli mě to nebetyčně otravuje a já nepochopím, jak někdo nemůže tak jednoduchou věc pochopit. Přesto – já jsem hodný strejda Jirka a mám pro své zakrslé občany jistoty a pochopení.“ Kdysi jsem tyto jeho povzdechy zkoušela počítat, u desíti mě to přestalo bavit. Vedlo to zhruba tam, kam jeho řeči.

(Celý příspěvek…)

Na tomto místě měl být článek, který by zachycoval mé dojmy z návštěvy Osvětimi, jíž jsem se měla v rámci dějepisného a společenskovědního semináře účastnit. Na poslední chvíli mi do toho vstoupila nemoc. Bohužel? Bohudík. Od první chvíle, kdy jsem o chystaném „výletě“ dozvěděla, jsem přemýšlela, jestli vůbec chci jet na takové místo. Lidem, se kterými jsem o mých pocitech mluvila, jsem opakovala, že je asi správné vidět na vlastní oči zlo, jehož se lidé dopustili na lidech. Jak jinak se poučit z historie? Jak bychom byli schopni vážit si dobra, pokud bychom neznali zlo a hrůzu, to špatné, opak všeho krásného?

Přesto, někde uvnitř jsem věděla, že ta návštěva by možná byla nad mé síly. Místo, místo, kam se lidé jezdí dívat, aby tak trošku masochisticky nechali na sebe alespoň na chvilku působit jeho atmosféru, musí být prosáklé tou nejvíc negativní energií. Plné bolesti, která zůstala. Přízraků, které zůstaly.

Jediné, co teď můžu udělat, je rozsvítit jednu svíčku. Ta má se připojí k dalším a společně budou živit plamen.

Zradit sám sebe, abyste nezradili druhé, je pořád zrada. Je to ta nejhorší zrada.

Jestliže se snažíte nezradit druhého, ale musíte přitom zradit sami sebe, dopouštíte se zrady. V každém případě někoho zradíte.
Když zradíte sami sebe, zradíte zároveň druhé, protože ten, za koho vás považují, není ten, kým opravdu jste. Je to vaše falešné já. A vy jste tudíž zradili sebe i druhé.
Proto nikdy nezrazujte sami sebe. Vzpomeňte si, co říká Polonius Hamletovi:
„Budeš-li věrný sám sobě, nebudeš nevěrný žádnému jinému člověku.“
Nemějte strach o „kamarády“. Jednoho dne stejně odejdou. Ale vy zůstanete. Zůstanete se svým já do konce času.

Z knihy Hovory s Bohem pro mladé (Neal Donald Walsch)

Dnes jsem se dozvěděla, že můj malý sourozenec, který už není tak malý, jako ho ze své starší, nikoli vyšší, perspektivy vnímám, si pro příští rok vyvolil za jeden ze dvou povinných volitelných seminářů Základy žurnalistiky.

Toto zjištění mě uvrhlo v úžas. Ne snad jeho výběr, spíš mě překvapilo, že vůbec měl, stejně jako ostatní budoucí šesťáci, vůbec možnost si něco podobného vybrat.

Bezděky se mi vybavily vlastní vzpomínky na základní školu, na stejnou základku, jako navštěvuje bratr. První dva roky povinné docházky jsem sice strávila na škole jiné, ale tam jsem se nikdy necítila právě nejlíp a nebylo to způsobeno jenom mým spolusedícím, který mi ve druhé třídě ukradl pravítko a tvrdil, že je jeho. Pak se naskytla příležitost, že bych mohla nastoupit na školu druhou, do třetí třídy, pokud bych tedy zdárně zvládla přijímací ?zkoušky?, neboť tato třída měla býti třídou jazykovou.

A tak jsem přesedlala, což v praxi znamenalo, že namísto kilometru do školy na náměstí teď budu šlapat kilometry dva do školy na sídlišti. Nastoupila jsem do třetí á a stala se tak žákyní třídy, která se obecně netěšila příliš velké popularitě mezi „studenty“. Zkrátka a dobře čím raději nás měli učitelé, jelikož jsme rázem byli třída výběrová (ze třídy jazykové), tím častěji nás dávali za vzor a tím nevraživěji na nás ostatní koukali. (S jejími pozůstalými, naštěstí dávno spálenými, zbytky jsem měla možnost setkat se ještě na gymplu, kde jsem se sblížila právě s lidmi s bývalého „céčka“ a oni si „mé zvýhodňování“ pamatovali.)

V čem tkvěla ona výjimečnost? Bylo to celkem prosté. Již od třetí třídy jsme se učili německy, a proto mám v sobě od raných dětských let zakořeněnou averzi vůči německému jazyku. Jenomže „Deutsch“, „Űbungen“ und „Vokabelnheft“ zaplnily hodinovou dotaci a my byli ochuzeni o možnost vybrat si něco málo volitelného, co tam už tehdy v prehistorické formě klíčilo.

Vraťme se ale do současnosti. S radostí kvituji snahy školy nabídnout svým žákům, aby se sami začali trošku více zajímat o předměty, které jim jsou blízké či bližší než jiné. Hodnocení snah si nechám na dobu, kdy se z bratrovy ruky dozvím, jak to vlastně celé probíhá, jaká je koncepce, co je obsahem atd.

Pro úplnost tady je nabídka dvou bloků předmětů. Z každého bloku si měli žáci jeden předmět vybrat.

1.blok – Ekologicko-biologické praktikum, Zeměpisný seminář, Základy míčových her, Technická praktika

2.blok – Dějepisný seminář, Konverzace v anglickém jazyce, Domácí nauky, Výtvarný seminář, Základy žurnalistiky

Pro zájemce o německý jazyk jsou připraveny hodiny němčiny namísto výše uvedených volitelných předmětů.

Když pominu, jak nesmyslné mi tehdy i teď přišlo a přijde rozdělovat děti na ty „lepší“ a ty „normální“ a oběma skupinám jejich zaškatulkované umístění otloukat o hlavu, jsem ráda, jaké možnosti ty děti mají. Srovnám-li to s gymnáziem, kde jsme první dva roky v podstatě neměli (kromě výběru deskriptivní geometrie vs. latina) šanci nějaké vlastní volby a individuálního studia, dávám základce malé, bezvýznamné, leč srdečné plus.

Kontaminace, ačkoli slovo cizí, je celkem srozumitelný a jasný pojem. Známe kontaminaci půdy, vody, vzduchu, tedy znečištění vnějšího prostředí těmi škodlivými látkami. Kontaminace se používá i jako synonyma pro infekci – napadení organismu bacilem nebo bacilonosičem.

Nejen sféry biosféry mohou být zamořeny, o kontaminaci se hovoří v přeneseném smyslu i v souvislosti s myšlením, nakaženým nějakou „bakterií“. A odtud už je jen krůček ke kontaminaci řeči.

Kontaminaci jako odborný termín tedy zná i jazyková syntaxe. Jedná se o jednu z nejčastěji se vyskytujících negramatikalizovaných odchylek. Řečeno červeným perem učitelů, odchylek, které se považují za chybu.

I tady je alespoň obrazně zachována představa agresora, jenž napadá příhodné okolí. Tentokrát je ale oním agresorem člověk se svou jazykovou leností a pohodlností. Syntaktická kontaminace vznikla sloučením dvou vazeb, přičemž je správná vazba vyměněna za jinou, převzatou od slova podobného významu. Tento neduh se objevuje u významově blízkých sloves nebo příbuzných větných konstrukcí.

Jako příklad mohu uvést jisté proslulé spojení, které mě inspirovalo k sepsání této noticky. Tak těžce se mi to poslouchalo, až jsem rezignovala a začala ho používat taky. Víme, že chápeme něco (chápat + 4. pád), kdežto rozumíme něčemu (rozumět + 3. pád). Kontaminací obou vazeb vzniklo ono půvabné: „Chápeš tomu?“ Ne, nechápu tomu.

Třídní schůzky, které se dnes konaly na naší škole při příležitosti zakončení­ třetí­ho letošního čtvrtletí­, ve mně vyvolaly klubko protichůdných pocitů. (Rodič, který se výše zmíněného dýchánku zúčastnil, se musel jí­t uklidnit do lesa – prý aby ze sebe dostal ten puch – ke komu tam čuchal?). Zatím z matematiky nepropadám, ale jsem tomu nejblíž od začátku hvězdné gymnaziální­ kariéry. Hledala jsem ve svém archívu něco optimistického, něco, co by do dneška vnášelo naději v lepší zítřky, a kupodivu jsem nalezla a kupodivu to má co do činění­ se školou.

4.9.2006

Tak a je to tu! Opět přišel ten den, kdy jsme se všichni, plni očekávání, vecpali do oněch dveří, za kterými na nás zpoza každého rohu vykukují vědomosti, korunované zákeřnou vědomostí. Seděli jsme ve třídě, otevřenými okny k nám proudil čerstvý vzduch, neboť venku se spustil ohromný liják. V nejedné duši pršelo stejně. Od loňska se v podstatě nic nezměnilo, jen asi polovina třídy zkrátila svůj vlas.

Renata s Jindrou se rozhodli zasednout místo přímo za naší lavicí, aby nám tak ?mohli být blíž?, jak ve své obhajobě uvedli. Nicméně žalobce Jirka, rázný to hoch a zároveň obyvatel inkriminované lavice po dva předcházející roky, byl s jejich usvědčením velice rychle hotov a černé pasažéry odstranil ještě před příchodem svého dvojčete Svíti. Přesunuli se tedy do páté lavice prostřední řady, aby se za několik minut opakovalo stejné drama s drobnou výměnou na lavici rozčílených, ke kterým se tentokrát přihlásily Míša s Janou, slečny z ?Fryštáka, to je skoro Zlín?. Začínalo to s našimi přáteli vypadat bledě, neboť se na ně smály už jenom stále zelené přední lavice, ovšem v poslední chvíli nefalšovaného zoufalství se jim Jožinek uvolil uvolnit jejich bývalou lavici, třetí uprostřed, do které vděčně a pokorně zapluli.

Znovu jsme četli řád, znovu jsme se dozvěděli, že máme jakási ?práva?, slovo nevídané a neslýchané, tím míň v souvislosti se školou, opět mi byla do vlastní péče přiklepnuta třídní kniha, naše nejcennější dítko. Na místo Denisky, která odletěla za oceán a ještě kus, se k náhradnímu rodičovství upsala Krisťa, složila zapovězenou přísahu a já teď mám konečně aspoň jednoho podřízeného.

Jirka vzadu vzdychal a slintal, protože z něj třídní vymámila dvě stovky na novou čipovou kartu. Potom raději usnul. Ve snu vzdychal dál.

Zato Svíťa dostal zcela férovou nabídku nechat si na vlastní riziko kartu svoji, mírně ?načnutou? a silně dolámanou, nebo si za dvě stě korun českých koupit víceméně novou, tu Denisčinu. Takže v podstatě téměř nepoužitou. Odvážně se ovšem přihlásil ke své vlastní, žádný obchod se nekonal a škola utřela nos.

A. byla červenější než červená Karkulka v jahodách a ucho měla zase o něco větší.

Krisťa má ode dneška na škole dvojnici, protože já jsem zřejmě jediná, která má pocit, že si se ségrou moc podobné nejsou. Byla na návštěvě u nás ve třídě a celou dobu vyla, že chce pryč. Klasický syndrom prvního dne v holešovském gymnáziu. Někteří vyjí i nadále, ostatní rezignují.

Joža má obvázanou ruku a ustavičně tvrdí, že se jen ?blbě trefil do sádrokartonu a zlomil si malíček?. Sprostě na nás teď místo jednoho prstu ukazuje pomalu celou ruku. Myslím, že ho bude mít brzo zlomený podruhé. Na tričku měl hada. Had.

Žirafka nám dovezla dárečky od Italů, byla naštvaná a nechtěla vysvětlit proč. Asi něco smrtelně tajného, pročež počítám, že o tom budu moci více napsat zítra. Potom zjistila, že ze semináře ji bude učit paní ředitelka a byla – jak to popsat – u vytržení­. Nakonec se dočetla, že v její skupině bude sedět i Hřib ze septimy a vzteky div nevylítla. Taky má nové botasky, na takovémhle podpatku. Odmítám se teď na ni dívat, protože bych jí nerada pořád koukala na hrudník. Beztak bych tam toho moc neviděla.

Jindra je chudák celý nějaký přepadlý, trápí ho starosti, ale pere se s nimi statečně.

Blanka dělala brigádu v nemocnici svatých sester nebo nějakého podobného druhu, kam ji procpal tatínek, protože ona skutečně není svatá. Jedináček. Její opálení ze Slovenska už prý zmizelo.

Marťa dorazila jako vždy poslední, chvíli předtím, než se Jožovi podařilo nás přesvědčit, že ji vyhodili skrz snižování stavů na ústavě.

Taky se s tebou musím podělit o nejlepší novinku dne. Letos máme ?bohužel už jen tři hodiny matematiky týdně?, jak nám s lítostí oznámila třídní. Přijali jsme tuto dávno známou zprávu vážně a důstojně, ačkoli naše nitra zaplesala radostí logicky nevídanou. Snad jen Zuzka se zatvářila nespokojeně, protože Zuzka je naše Zuzka a my ji za to máme rádi.

Jako každý rok, i letos jsme si rozebrali skříňky, ty plechové stvůry, naše jediná školní útočiště s troškou soukromí, pokud nepočítám veřejné záchody. Ovšem když jsem se s ní vydala přivítat, čekal mě jistý šok způsobený její novou podobou, konkrétně zářivě žluto-oranžovým nátěrem, kterým se pyšnila a skvěla mezi šedými rozpadlinami na míle daleko. Nešla otevřít. Zítra ji snad vypáčím.

…
Kde ty vlahé časy jsou?

Úvahu o čase jsem napsala již před nějakou dobou, přesto – dnes jsem znovu zažila atmosféru, která se nade mnou tehdy vznášela, a proto ji sem dávám.

Odbila půlnoc a čas se na okamžik zastavil. Jako pokaždé, starý den se loučí a předává svou vládu novému, nevinnému, nezkušenému dni, který se teprve před malinkou chviličkou narodil. Z mihotavého světla pouliční lampy nebo možná z uhlíků, co tiše žhnou v krbu v rohu pokoje.

Malé děti jsou netrpělivé. V jejich očích se kolečka času otáčejí příliš pomalu, občas by snad potřebovala dokonce postrčit, aby se ti lenoši vůbec hnuli. Nedočkavě vzhlíží k budoucnosti. Co jim ale budoucnost přinese? Trošku povyrostou, pak vyrostou a pak budou dospělí. Kolečka jim budou neustále ukrajovat, bezstarostnosti, dětského štěstí.

(Celý příspěvek…)

Harold S. Kushner

Když se zlé věci stávají dobrýmm lidem

Malá knížka, která nabízí­ jiný pohled na svět, ukazuje alternativní­ a především nenásilnou cestu k životní­mu optimismu a vnitřnímu klidu. Vychází­ z Bible a z hluboké ví­ry v Boha, stvořitele všeho, a přesto je tolik odlišná od typického pojetí­ náboženství­ nejen dnešní­ doby.

Jedná se o příběh, který před ví­ce než dvaceti lety sepsal jeden americký rabín. On, jakožto boží­ nástroj, jako jeho prodloužená ruka, se snažil vždy žít v souladu se svou ví­rou a přesvědčením, jeho životním naplnění­m byla pomoc druhým lidem. Pak se dozvěděl, že jeho malý syn trpí­ nevyléčitelnou chorobou, tzv. předčasným stárnutím, které ukončí jeho život před zahájením puberty.

Tehdy ještě ve své šťastné duši netušil, co je to zármutek, nic o něm nevěděl, ačkoli s ní­m denně pomáhal bojovat mnoha zarmouceným lidem. Pokládal si stále dokola jedinou otázku: Proč právě on? Proč se něco podobného muselo přihodit právě jeho synovi, jeho rodině? Podvědomě cítil ohromnou křivdu, protože věděl, že on skutečně je tím „dobrým člověkem“. Knížka je věnována Aaronovi, chlapci, který zemřel dva dny po svých čtrnáctých narozeninách. Není výpovědí o smutku a bolesti zhrzeného rodiče, má vyjadřovat určité memento života malého kluka, jehož největším strachem byla obava, že jeho život bude příliš krátký a bolestný na to, aby si ho někdo pamatoval.

Rabínův příběh se dotkl miliónů lidí, kteří také zažili zklamání, ztrátu nebo beznaděj, a stal se světovým bestsellerem. Byl přeložen do jedenácti jazyků, v Holandsku dvakrát vyhlášen za nejlepší nebeletristickou knihu roku.

Podtitul zní Kniha pro všechny, které život zranil. Autor sám byl donucen vyrovnávat se s velkou ránou a nepřízní osudu a tato knížka je jeho hledáním cesty, po níž by mohl kráčet dál se vztyčenou hlavou, se svou vírou v milovaného Boha, s vírou v dobrý svět. Na začátku je otázka ?proč?. Bohužel při takové otázce se na konci podobného filozofického, teologického nebo čistě jen obyčejně lidského bádání málokdy dobereme jednoznačné a uspokojivé odpovědi. Nejinak tomu je i tady. A vhodná odpověď nejspíš ani neexistuje. A možná je to tak dobře, třeba by nás její opravdovost zdrtila mnohem víc než další otázky, které nutně vyplývají z té předchozí.

Rabín nehovoří jen o své bolesti, vypráví životní osudy mnoha lidí své obce a nachází v nich shodné znaky, vypovídající o jejich společném principu. Lidé jsou dobří, ne dokonalí, ale dobří, ?lepší? než jiní, a přesto se jim dějí špatné a nespravedlivé věci, na rozdíl od těch ?horších? lidí.

Pokud mám shrnout hlavní myšlenku a podle mého názoru i nejdůležitější vývod veškerých úvah a celé knížky, pak říká, že Bůh není všemocný. Bůh je stvořitel, to ano, bezpochyby šest dní tvořil a sedmý odpočíval. K tomuto příběhu se váže autorova poznámka, že dnes bychom se nacházeli pravděpodobně někdy v pátečním odpoledni. Čímž chce říci, že svět jako takový je ještě stále v procesu zrození. Základnímu chaosu byl dán jakýsi řád, forma, světu byl svět vymezen, ale ještě stále se dějí věci, které se jakémukoli řádu vymykají, které nejsou ničím dílem, které jsou pouze jistou náhodou, nahodilostí ve sklenici vody.

Především ale, a to je důležité, Bůh dal lidem společně s dalším příběhem Vyhnání z ráje svobodu, dal jim možnost zvolit si dobro nebo zlo, aniž by jim zakázal vybrat si druhou možnost. Tím je učinil lidmi. Je stvořitelem, ale do dalšího průběhu světa již nezasahuje. Tato teorie je tedy v podstatě základním kamenem filozofického deismu, který taktéž hlásá o boží nezúčastněnosti v dnešním světě.

Nikdo se zde nesnaží Boha obhajovat, neboť on žádnou obhajobu nepotřebuje. Neovládá svět, lidi, vše je pouze jeho dílem, lidé jsou jeho dětmi, na nichž mu záleží, s nimiž má soucit, kvůli nimž se trápí, a pokud budeme prosit o jeho pomoc, o další síly, pak bude stát na naší straně a dá nám tolik sil, kolik jen budeme potřebovat. On není našim protivníkem, není trestajícím otcem a přísným soudcem, je světlem, láskou a city v našich srdcích, nelítá tam někde nahoře nad obláčky.

Živelné katastrofy, nazývané též ?boží dopuštění?, nedopustil Bůh, stojí za nimi příroda, která není a ani nemůže být morální, nemá žádné zásady, je nahodilá, nezabíjí. Jinou věcí jsou opravdově zlí lidé, kteří jsou sami schopni působit ?živelné katastrofy?. U zrození obojího stál Bůh, ale ani tak mu nemůžeme přisuzovat odpovědnost. Vnuknul život hmotě, která tím okamžikem započala svůj vlastní život, do něhož se on rozhodl nezasahovat. A dost možná ani nemůže.

V jedné z posledních kapitol se mimo jiné píše o modlitbě a o kouzlu, jaké umí způsobit. Nemám teď na mysli zázračné skutky, uzdravení, záchranu, spasení, nic podobného. Velká část lidí se modlí právě z toho důvodu, že Boha považuje za všemohoucího, za někoho, kdo jim může splnit jejich vroucná přání, pokud budou dobrými, úpěnlivými věřícími. Slíbí cokoli výměnou za zázrak. Toho se ale nedočkají, protože většinou prosí o něco, co už za ně dávno rozhodla minulost a oni touží změnit běh dějin. Nebo prosí o něco, čeho by sami mohli dosáhnout, pokud by v sobě objevili ty schované, ukryté síly. A to je už od základu zbytečné.

Ale pokud je najdou, pak bude Bůh připraven jim pomoci. Pomůže jim i lidem okolo nich.
Takové by podle mě mělo být náboženství. Nemělo by nás svazovat, k něčemu nutit, nemělo by zkoušet naši loajalitu, nemělo by námi manipulovat. Nemělo by v nás vyvolávat pocity viny, nemělo by nás nutit potlačovat naše pocity. Měli bychom mít možnost být smutní, cítit hněv, zklamání, nespravedlnost, pokud k něčemu takovému skutečně máme důvod. My bychom se ale neměli ptát Proč se to stalo. Měli bychom se ptát Co budeme dělat, když se to stalo?

Dnes z filozoficko-psychologického sudu.

V souvislosti s empirismem, o němž jsem se poprvé zmiňovala tady, vyvstává otázka, jakým principem poznáváme, jakým způsobem přijímáme zkušenosti, jak vlastně myslíme.

Velmi jednoduše lze říci, že tento princip je tvořen určitou soustavou poznání, jejíž fáze na sebe postupně navazují, tedy že nelze některou z nich vypustit, každá z nich má přesně vymezený prostor.

Na začátku všeho je tzv. počitek. Každý takový počitek vypovídá o jednom dojmu, o jedné vlastnosti, kterou obsahuje pozorovaný předmět, jenž nám přišel pod nos. Pod nos, pod oko, pod ucho, zkrátka pod smysl či pod kombinaci více smyslů. Vidíme, že jablko je červené. Chutnáme, že jablko je sladké.

(Celý příspěvek…)

Pozvánka

19. dubna uběhne 110 let od narození bystřického občana Vladimíra Kozáka, který se zasloužil o zdokumentování života domorodých indiánských kmenů brazilských pralesů.

13. dubna se v Bystřici pod Hostýnem uskutečnila vzpomínková beseda při příležitosti stodesátého výročí jeho narození. Měla být, jak organizátoři zdůraznili, jednou ze splátek dluhu, který se za léta mlčení nastřádal. Kozákovo celoživotní dílo je značně rozsáhlé, obsahuje velké množství filmového materiálu, fotografií, zvukových záznamů, kreseb a soch, dlouhou řadu sbírek originálních indiánských nástrojů. Celkem jeho pozůstalost tvoří na 40 000 předmětů. Ve světě je uznáván jako věhlasný cestovatel. V České republice je povědomí o něm ale jen velmi nízké.

Akce se zúčastnili významní hosté, kteří pokračují v práci Vladimíra Kozáka a snaží se ji zpřístupnit veřejnosti. O něm, o indiánech a jejich životě hovořil bývalý český velvyslanec v Brazílii, etnograf a zároveň adoptivní syn rodiny náčelníka indiánského kmene Yawalapiti Mnislav Zelený – Atapana společně se svým žákem etnologem Pavlem Vaculíkem. Přijel také Milan Daněk z cestovatelského sdružení HORIZONT.

Součástí besedy bylo promítání unikátních filmových záběrů Alto Xingú – Brazil´s Paradise přímo z archívu Vladimíra Kozáka a filmového materiálu z expedice sdružení HORIZONT s názvem Huka – Huka 2003, která se vydala do nitra Amazonie po stopách legendárního cestovatele a spisovatele Heinricha Harrera. Návštěvníci měli v průběhu večera možnost prohlédnout si výstavu fotografií Vladimíra Kozáka a zakoupit knihu Vinka Nedbálka Dopisy z Brazílie.

Přestože Vladimír Kozák prožil značnou část svého života mimo rodnou zemi, zůstal velkým vlastencem. Své deníky psal v češtině a své sbírky vytvářel pro Českou republiku. Dnes se, pro nás bohužel, převážná část exponátů nachází v muzeu v Curitibě v Brazílii. Podle slov obou etnografů zájem světa utvrdil brazilskou stranu v přesvědčení, že v jejích rukou se Kozákovy sbírky stávají mocným artiklem tamního cestovního ruchu.

Část přednášky se týkala přímo problémů, kterým musí indiáni dnes a denně čelit. Nad indiánskou civilizací se stahují mračna, některé oblasti zcela podlehly lákadlům velkého světa a jejich nenapodobitelná kultura se rozpadá. Mezi nimi jsou ovšem výjimky, v nichž se ujala téměř utopická myšlenka. Indiáni měli pochopit, že to jedinečné, co jim zbývá, je právě jejich tradiční život s tradičními hodnotami, sepjetí s přírodou, dokonalý soulad s přírodními zákony. V těch šťastnějších případech pochopili.

Ve své bezbrannosti vůči technicky vyspělé civilizaci, uzavřené v kruhu globalizace, vůči rozporům domestikovaného světa nám ukazují druhou stranu. Stranu natolik odlišnou, stranu budící údiv. Stranu, která u někoho možná vyvolává skeptický úsměv. Bezděčně ale formulují otázku, proč se my – samozvaní moderní lidé – považujeme za pány tvorstva, pány přírody a celého světa, přestože jsme pouhou součástí toho obrovského celku. Dnes a denně ho znásilňujeme, snažíme se z něj dostat stále víc, snažíme se střádat a mít. Formulují otázku, zda-li nezapomínáme žít.

Obraz, který dnes visí v prvním poschodí bystřické radnice, jehož autorem je Zdeněk Burian, znázorňuje bílou ženu (sestru Vladimíra Kozáka) mezi nahými indiány, zpovzdálí je pozoruje bílý muž. Tento obraz věnoval svému městu sám Vladimír Kozák.

Lacedaemonii, incolae regionis Laconicae, non solum ceteros Graecos, sed etiam omnes alias nationes brevitate calliditateque responsorum suorum superabant.
In multis libris antiquis talia responsa ut „responsa Laconica“ describuntur:
Graeci contra Persas pugnant et unus Persarum, ut Graecos terreat, dicit: „Solem propter multitudinem sagittarum non videbitis.“ Lacedaemoniis respondent: „In umbra igitur pugnabimus.“
Olim peregrinus Lacedaemoniis gloriabatur: „In uno pede diu stare possum. Num id etiam facere potestis?“ Lacedaemonii respondent: „Minime, sed anser id potest.“

Pro latiny neznalé se pokusím o vzletný překlad.

Odpovědi Lakónské

Lakedaimoňané (jak známo, Lakedaimón je jiný název pro Spartu, antické řecké město a stejnojmenný stát; ten pod svou správu zahrnoval mezi jinými oblast Lakónie), obyvatelé kraje Lakonie, udivovali jiné Řeky i všechny ostatní národy svými krátkými, výstižnými a chytrými odpověďmi.
V mnoha starých knihách jsou takové odpovědi popisovány jako „lakonické“:
Řekové bojovali proti Peršanům (v úryvku se hovoří o řecko-perských válkách, které proslavily spartský národ jako národ statečných a odvážných bojovníků, například bitvou u Thermopyl v roce 480 př. n. l.) Jeden z Peršanů se snažil své protivníky předem vyděsit, a tehdy pronesl: „Pro množství našich šípů neuvidíte slunce“. Načež mu Lakedaimoňané odpověděli: „Pak tedy budeme bojovat ve stínu.“
Jiný příběh hovoří o neznámém cizinci, který se chlubil takto: „Umím dlouho stát na jedné noze. Nu, dokážete to také?“
„Nikoli, nýbrž husa to umí,“ řekli mu.

A díky Sparťanům dnes umíme takto vznešeně pojmenovat strohé, úsečné, krátké, pregnantní, přesné, ostré, stručné, výstižné, břitké, nabroušené a ironické odpovědi i my.