Je mi líto. Je mi líto pro cáry oblohy, pro duhu obzoru, pro první hvězdu, kterou někdo vystřelil na nebe. Pro trpaslíky. Byly tam světlušky, svítily na cestu. Tančily obrázky, kreslily po kamenech. V záblescích tmy se ztrácely tváře. Oceán kolem zábradlí. Hlasy světel. Rozsypaná těla. Perly bez šnůry, poztrácené v mraveništi.
Nestojím o prstýnky svázané v mlze. Nestojím o jména, tak hloupě prorostlá zdmi myšlenek. Nechci vlastně vůbec nic. Nic, co bych nemohla dostat od sebe samotné. Teď je mi chvíli smutno, zítra si v šatníku vyberu, poletím jinudy. Kvůli nim a pro ně, za nimi a kdo ví, třeba mi znovu ukážou cestu.
Zlomil se mi dekadentní nehet a zrezivěla dvojice rozevřených nůžek.
Nemáš někdy pocit, že jsi na Zemi turistkou? Jdeš ulicí a najednou to kolem tebe vypadá jako pohyblivá pohlednice: Takhle tady lidé žijí, ve velkých krabicích podobných domům, aby se uchránili před deštěm a sněhem, po stranách jsou vyřezané díry, aby viděli ven. Pohybují se v malých krabicích různých barev s koly v rozích. Krabicovou kulturu potřebují, protože každý z nich si myslí, že je uzavřen do krabice zvané tělo. Ruce, nohy a prsty potřebují, aby mohli pohybovat tužkou a různými nástroji: jazyk, protože zapomněli, jak komunikovat, oči, protože zapomněli, jak vidět. Zvláštní malá planeta. Kéž bys tu byl. Na shledanou doma.
Tento článek vyšel
17. 06. 2007 v 11:12 pm v kategorii Ve svetle baterky.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
21. 06. 2007, 10:46 pm
Tak to je prostě přesný. Pocit pohyblivé pohlednice je nádherná formulace. Zajímalo by mě, kolika lidem se to stává… Je nás málo nebo takovéto vjemy má téměř každý? Rozhodně ten pocit ale moc miluju, je to moc příjemná věc…
21. 06. 2007, 10:54 pm
To o těch krabicích už jsem někde slyšel, ale nemůžu si vzpomenout kde..
22. 06. 2007, 9:38 am
Zdenis: Jestli to nebude tím, že už jsem ti to kdysi posílala..tentokrát pro tebe byl ten zbytek..
30. 06. 2007, 9:38 pm
ty jo, pěkný