Destiny

Svíťu vzali do Prahy. S upřímnou radostí šťastlivci gratulujeme a přejeme mnoho úspěchů v dalším počínání. Bude z něj vážený pan architekt a slíbil mi, že lehce načrtne, co bude dál.

O víkendu jsem skončila v háji, předevčírem v Austrálii a včera na schodišti u Mexika. Přednášky a denní dávka hadů. Mám z těch virtuálních cest jaksi pošramocený index důvěry a ztuhlé pozadí.

Ve vzduchu tuším jaro. Šla jsem onehdy parkem a zaslechla jsem za sebou podivné zvuky. Otočila jsem se a uviděla rozvázané tkaničky. Dvojhlasým prskáním a vzájemnou nevraživostí vzbuzovaly pozornost podrážděně přihlížejících celků. Myslela jsem na své oblíbené boty se zipem a pocítila první malátnost spojenou s příjemnou představou každoročních neformálních sešlostí v režii sněženek a bledulí.

O motýlech netřeba zdlouhavě hovořit. S oblibou a s elegancí začali znovu létat.

Já ti řeknu, jak to skončí, jo?
Ne!
Ale jo, on umře.
Kdo???
Hlavní hrdina.
Ty mrcho!
Ale neboj, dopadne to dobře, hlavní hrdina umře.

Byla jsem nařčena, že toužím svým blogem zaujmout někoho „lehce inteligentnějšího“. Budiž. Pravda je, že já sama jsem skutečná intelektuálka, neb jsem před několika týdny začala s pravidelným čtením Reflexu a ten prý si kupují jenom chytré holky. Reflex má totiž, jak jsem vypozorovala, jednu obrovskou, na první pohled ovšem nezřetelnou výhodu. Jeho křížovku bez větších potíží dokonce právě i já vyluštím. Klapavý zvuk na čtyři – klapy klap.

Nicméně dík tomu upejpavému obvinění jsem v noci zoufalstvím zase nespala a málem bych se zapomněla zmínit o včerejším výjimečném kurzu.

Výjimečně jsem se ho zúčastnila a výjimečně jsem si odnesla dobrý pocit, aniž bych se mezitím musela cítit jako zvlášť výrazný mimozemšťan. Možná to bylo tím, že polovina spolužáků chyběla. Možná tím, že jsem si nevzala zelené tričko. Kdo ví.

Dokonce se zdá, že našemu mladému lektorovi přestávám být nesympatická. Mám ten dojem, že se na mě přestal dívat skrz prsty, když jsem mu po předminulém setkání půjčila korunu na jízdenku. A vedle mě sedící slečna, která nesnáší politiku, v každé hodině studuje nejnovější vydání Blesku a s odzbrojující upřímností mi hlasitě našeptává, že jsem úplně mimo, tentokrát zanechala podobných důvěrností.

Od té doby, co se mě ostatní účastníci vehementně snažili přesvědčit o správnosti jasné hlouposti jen proto, že ?ve výsledcích testu se vysoká škola přece nemůže splést!?, beru naše společné liché soboty se zdravou skepsí, kterou zajídám pravidelnou dávkou mandarinek. V té souvislosti jsem ze svého původního místa u dveří přesídlila k oknu, abych mohla hořké pecky plivat rovnou ze čtvrtého patra.

Ale včera to bylo spíš na kvalitní pomeranč. Nejméně tři hvězdičky ze dvou možných.

Chvíli jsem poslouchala omezené lidi, kteří mi nabízeli své reklamní spoty s vyleštěnými soudy, a teď mám z jejich řečí zánět v uchu. Nejméně čtrnáct dní se nesmím stýkat s hlupáky. K tomu mám každý večer spolknout jednu pilulku na permanentní veselost a opít se dřív, než se dostaví křeč jako obvyklý nežádoucí vedlejší účinek.

A tak se každý večer opíjím sklenicí vody s rozpuštěnou nadějí na nezištnou dobrou noc.

Že jsem vážně dobrá herečka, usoudil hlas plný opovržení a obsadil mě do role v dalším dramatu. Kdyby se mě někdy ti ambiciózní adepti na režiséry s upřímným zájmem zeptali, možná by se dozvěděli, že jsem vždycky milovala spíše improvizovanou a komediální tvorbu. Vyhli bychom se pak ošemetným lápáliím ve špatně napsané a ještě hůř sehrané frašce.

Nerada dostávám květiny bez kořenů. Celou noc se kvůli nim budím a smutně se dívám, jak ve váze pomalu a tiše umírají. Zčernalým svědomím a nepřítomným srdcem charakteristická úchylka té, co je jí každý ukradený.

Šla jsem dneska na chvíli do školy, zlanařila Jožu a vypravili jsme se spolu do kvarty zachraňovat čest třídy v češtinářské olympiádě. Nezadařilo se. Samozřejmě za to mohlo téma slohového úkolu, které bývá už tradičně mimo jakoukoli schopnou mísu a každý rok zní pitoměji nežli v roce předcházejícím, to je snad bez debat.

Jaký já jsem fanoušek (Vypravování? Fejeton?)

Budu-li velkorysá a pominu skutečnost, že ze všeho nejraději bych byla fanynkou, musím říct, že jsem vždycky bývala fanouškem přinejmenším srdceryvným. Jako důkaz snad postačí jeden případ z historických análů.

V oněch pravěkých dobách, kdy jsem ještě s tichým odporem snášela punčocháče a pyšnila se sponkami s beruškami, mě fascinovala každoroční evropská či světová krasobruslařská klání, která s železnou pravidelností vysílala Česká televize.

Zatímco se z reproduktorů linuly hned břitké a hned zase líbezné melodie, éterické dívky se půvabně vznášely nad hladkým ledem a já, okouzlena, zapomínala dýchat. Jejich vystoupení jsem prožívala tak urputně, až jsem nebyla s to je sledovat, neboť jsem s nepopsatelnou hrůzou zavírala oči, kdykoli jsem zpozorovala, že se na ledové ploše schyluje k některému z komplikovaných skoků. Znovu jsem se odvážila je otevřít, teprve až se komentátorův hlas dramaticky zachvěl kýženou úlevou.

Na rybníku za domem jsem pak s ohromným úsilím nacvičovala první krkolomné piruety. Opět s nesnesitelnou hrůzou, jelikož jsem, coby poslušné dítko, měla na paměti všechny odstrašující případy z černé kroniky, v nichž vystupovaly zlobivé, a proto utopené děti, které bídně zahynuly, když se pod nimi led probořil. Přesto jsem pokračovala. S děsem ve vytřeštěných očích jsem trénovala umělecký dojem.

Přiznávám, že dnes je ze mě spíše fanoušek – střízlivý flegmatik. Fanoušek egocentrický. Hvězdy nasvícených kluzišť pouštím ze zřetele a ve volném čase se věnuji pilování vlastní techniky. Techniky, jak zůstat nad vodou. Bruslím, elegatně padám, vždy s patřičným uměleckým dojmem, zvedám se s pohmožděninami, balancuji na tenkém ledě, ponořena do sebe bloumám po nekonečné zmrzlé ploše a soustavně hledám únikový východ.

A teď se s dovolením půjdu klouzat.

Vnímal jsem tě… Zdánlivě nezúčastněně nadhodil, zdůraznil ticho za větou a se souhlasným pokývnutím ustrnul v oboustranném porozumění. Vzpomínku na noc zasněženou společným, a přece rozděleným pláčem překryly obavy odhalené slabosti. Vlastní výčitky, které si se slastným uspokojením prohlížejí cizí tvář v ranním zrcadle. Tak stará, pomyslí si pomstychtivě.

Mlčenlivá slova útěchy nejistě poletovala mezi zavěšenými koulemi se zamlženým vzduchem. Bylo jich málo a pokaždé se polekala vlastního odrazu v jedné nebo druhé naleštěné hlavě, který by mohl vypadat příliš bezmocně. Pomotané koule se tříštily a prchající vzduch přijatelně zaobalil špičaté zbytky.

Taky už někdy brečím… Díval se z okna a rozmáčkl přitom ty nejkřehčí slzy o skleněnou výplň.

Sama až do konce odmítám nastavovaná ramena. Protože k čemu jsou dobrá? Právě jen k pláči. Štěstí ve hře, neštěstí v lásce a naopak. Prohrála jsem hru na pouhého pozorovatele. Člověče, nezlob a netrap se.

A co dál? Mlátit hlavou do zdi? A usmívat se? A jak dlouho ještě?

Rameno: „Proč mi nikdy nechceš nic říct? Co je s tebou pořád? A kdy se uzdravíš?“

No vážně, tati, kdy se uzdravíš?

K Valentýnovi jsem si nadělila zaplacené poplatky za přijímačky, balík papírových kapesníků a novou sadu zvýrazňovačů, jelikož poslední bohatýrské zbytky padly o víkendu na poli zavilých literárních struktur, Dobrovského Ausführliches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache počínaje, Lovcovými zápisky, které dojaly cara Alexandra natolik, že propustil nevolníky, konče. Ještě mi byl přislíben župan, abych si věčně nepůjčovala cizí.

Na filozofické filologie a konkrétně český jazyk a literatura. Ráda lidem pomáhám s pravopisem a rozpačitými formulacemi. Jediná potíž tkví v tom, že chtějí, abych jim našla chyby, a pak jsou mnozí dotčení, když je skutečně najdu.

Politologie tamtéž. Chci si jednou popovídat s Moravcem.

Na FSV žurnalistika. Už pár let vysněná, ještě pořád nejspíš trochu zidealizovaná, ale třeba potkám Moravce. Ne, nejsem posedlá moderátorem, jen je to podle mého názoru nadmíru zajímavý exemplář svého druhu.

Na právnické právo. Udělám aspoň drobnou radost rodiči, který příliš nevěří mým psavým psacím snahám. A podle toho, co jsem naposlouchala, když právník lamentoval, mám dojem, že by mě to bavilo.

Kulturologii zatím neotvírají.

Jak moc je odvážné hlásit se jen do Prahy? A jak moc je to sobecké…? Rodič je statečnější než já. Dostaneš se, kam se dostat máš. A to bude to pravý, uvidíš.

Před tím obchodem kdosi prodával koření života. Byl milý a říkal mi slečno, ale já jsem včera kousla do tak pálivého sousta, až jsem si pochroumala chuťové buňky. Odloučeny od konformního světa teď naříkají.

Spílají mi, že říkám psovi kotě. To bych zrovna mohla přestat říkat kočce brouku nebo šeltii příšero. Měli by snad oblíbení lidé přestat býti prcky a pitomci koňmi? Hříbě mi kdysi při společné hře sežralo čapku. Netřeba dodávat, že nemám nic proti koním. Před odjezdem do nových světů dejte se pojistit. Asi jsem se jako vždycky balila na poslední chvíli.

Dnes jsem tak intenzivně studovala, až jsem se nešla vzdělávat hromadně. Vypůjčila jsem si studijní průkazy dvou poctivců a okopírovala si jejich volné stránky na omluvenky, takže teď mám konečně zase dost místa, kde vysvětlím své absence. V pololetí si třídní znova stěžovala, že zapomíná, jak vypadám – a pak mi s nesouhlasným bručením předala vysvědčení, které mi tradičně kazila jen její matika. A vešla jsem se tentokrát do přijatelné stovky (96), tak jaképak copak, z toho přece přímo čiší přiměřené zaujetí pro školu.

O čem jsem to chtěla mluvit. Celý den vyrábím seminárku do PSA. Mám deset stránek, ostříhané nehty a vyplněné přihlášky. Bolí mě všechny nohy. Židle nemá šroub. Upadl. A tak se teď můžu nejen otáčet, ale i houpat. Vývoj politických stran a jejich systému v letech 1989 – 1992. Namísto rudé hvězdy, srpu a kladiva stravitelnější třešničky. Namísto budování socialistické vlasti klub pečlivých sadařů. A plno včelek.

Náš historický profesor historie ale stejně nejvíce miluje národní obrození, protože tehdy si prý bohatí zemští patrioté najímali vodníky, aby jim sedávali pod vrbami, a chodili jukat na znuděné lesní panny.

Volba hlavy státu se dotýká nás všech.

Zaplaťpánbů za Švejnara, chtělo se mi zvolat, když se minulý týden nesmělými příznivci anti-Klause popuzená angličtinářka pustila do prudké obhajoby prezidentovy osoby. Kroutila přitom očima ještě náruživěji než obvykle. Vášnivá žena. A tak mi patnáct nebezpečných minut do konce hodiny přirůstala k srdci a docela přitom zapomněla, že je dnes avizovaná hedlain a máme čeknout ček repablik, respektive její předem vyselektované kapitoly.

Dokonce i v naší jindy flegmatické třídě se kvůli kandidátům strhla nevídaná, veřejná, mela. Ačkoli jsem notoricky známá svým odporem ke zbytečným vulgarismům, musela jsem protentokrát souhlasit s tím poněkud militantněji se projevujícím proklausovským křídlem. Jeho samozvaný vůdce z první lavice, jenž se často ocitá ve vnitřním konfliktu s mými etickými soudy, kterých si ale vždy nevinně žádá, byl dojat natolik, že mi nabídl čestné členství ve své ilegální organizaci MRMAŽ – Mladí rozhněvaní muži (a ženy).

Apolitický bratr šel fotit strakapoudy. A to byla výborná volba.

Když jsem nastoupila do školy, rozdělily se dosavadní aktivity na povinnou docházku a mimoškolní činnost. Na úzkém pomezí mezi oběma skupinami pak úzkostlivě balancovaly didaktické komiksy, jimiž jsem pod ohromnou tíhou svého fyzického a zejména psychického vývoje neuměle zaplňovala lajdácky nalinkované stránky v sešitech vlastivědy, přírodovědy či matematiky.

Poznámka na okraj: Zlom přišel asi ve třetí třídě, kdy jsem navštívila skanzen v Rožnově pod Radhoštěm a nějaký čas pak nekreslila nic jiného než lidové dřevěné domky. Podotýkám, že z různých úhlů. Velice oblíbený byl bokorys a půdorys s nezbytným půdním okénkem.

Udělala jsem jednou pro vždy pořádek v přeplněné složce papírových relikvií (ano, to slovo mě naučil Harry Potter a Pavel Medek). Srovnala jsem všechna – mokrá (z plavání) i suchá (z plavání u tabule) – vysvědčení, výpisy, čestná uznání a pamětní listiny. A:

Výčet mých mimoškolních aktivit, čili úředně zaregistrovaných zájmů, je za ta léta, troufnu si odhadnout, mohutný. Tak mohutný, až ve mně vzklíčily opodstatněné obavy, že oficiální strukturovaný životopis, který se právě chystám sepsat a v nejbližší době rozeslat společně s přihláškami do všech některých koutů univerzity, nebude s to absorbovat ony přívaly pochval a diplomů.

Hrozí, že nakonec budu muset zamlčet příkladnou a nejpříkladnější reprezentaci školy, tedy své několikaleté působení v dětském pěveckém sboru Vrabčáci, popřípadě velice solidní výkony v každoroční soutěži mluveného projevu, v kterémžto klání jsem kdysi i vyhrála, a to sice kalkulačku, což ovšem dodnes považuji za nesmírně ponižující paradox.

Obzvlášť když prší.

Příští týden by se začaly prodávat lístky v předtermínu pro sváteční rodinné příslušníky letošních maturantů. Začala bych shánět nové šaty. Zelené, nejspíš.

Ples gymnázia je ale zrušen. Protože nikdo nemá chuť plesat. Náš sebevrah má pohřeb příští čtvrtek. A tak se teď někteří konečně přestali dohadovat kvůli barvě na šerpách a začali debatovat o upřímné soustrasti a nápisu na stuze smuteční kytice.

Velice málo hyen. A spousta červených očí. Když nevykolejí vlak, ale zaryté koleje…

Naprasklé vzduchoprázdno mezi nocí a dnem:
„Proč furt utíráš to přední sklo?“
„Protože na něj pořád něco prská.“
„Prší.“
A venkovní schůdky pod oknem ve třetím patře v obležení svíček září už z dálky. Kytky vidět nejsou. Ještě je tma.

Vztekala jsem se kvůli lžím, které média vyplodila. Blesk se v dalším vydání opravil. Přinesl jeho fotku. Jeho – jednoho letošního maturanta.

„Nebudu poslouchat, že to byl slaboch. Každý máme svůj svět a nikdo nemá právo nám do něj vstupovat. Ale vy, děti, mějte, prosím, rády život. Žijete teď i za něj.“ Jistě, pane profesore.