Destiny

Obzvlášť když prší.

Příští týden by se začaly prodávat lístky v předtermínu pro sváteční rodinné příslušníky letošních maturantů. Začala bych shánět nové šaty. Zelené, nejspíš.

Ples gymnázia je ale zrušen. Protože nikdo nemá chuť plesat. Náš sebevrah má pohřeb příští čtvrtek. A tak se teď někteří konečně přestali dohadovat kvůli barvě na šerpách a začali debatovat o upřímné soustrasti a nápisu na stuze smuteční kytice.

Velice málo hyen. A spousta červených očí. Když nevykolejí vlak, ale zaryté koleje…

Naprasklé vzduchoprázdno mezi nocí a dnem:
„Proč furt utíráš to přední sklo?“
„Protože na něj pořád něco prská.“
„Prší.“
A venkovní schůdky pod oknem ve třetím patře v obležení svíček září už z dálky. Kytky vidět nejsou. Ještě je tma.

Vztekala jsem se kvůli lžím, které média vyplodila. Blesk se v dalším vydání opravil. Přinesl jeho fotku. Jeho – jednoho letošního maturanta.

„Nebudu poslouchat, že to byl slaboch. Každý máme svůj svět a nikdo nemá právo nám do něj vstupovat. Ale vy, děti, mějte, prosím, rády život. Žijete teď i za něj.“ Jistě, pane profesore.

Tento článek vyšel 02. 02. 2008 v 4:39 pm v kategorii oprava. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.