Destiny

Šla jsem dneska na chvíli do školy, zlanařila Jožu a vypravili jsme se spolu do kvarty zachraňovat čest třídy v češtinářské olympiádě. Nezadařilo se. Samozřejmě za to mohlo téma slohového úkolu, které bývá už tradičně mimo jakoukoli schopnou mísu a každý rok zní pitoměji nežli v roce předcházejícím, to je snad bez debat.

Jaký já jsem fanoušek (Vypravování? Fejeton?)

Budu-li velkorysá a pominu skutečnost, že ze všeho nejraději bych byla fanynkou, musím říct, že jsem vždycky bývala fanouškem přinejmenším srdceryvným. Jako důkaz snad postačí jeden případ z historických análů.

V oněch pravěkých dobách, kdy jsem ještě s tichým odporem snášela punčocháče a pyšnila se sponkami s beruškami, mě fascinovala každoroční evropská či světová krasobruslařská klání, která s železnou pravidelností vysílala Česká televize.

Zatímco se z reproduktorů linuly hned břitké a hned zase líbezné melodie, éterické dívky se půvabně vznášely nad hladkým ledem a já, okouzlena, zapomínala dýchat. Jejich vystoupení jsem prožívala tak urputně, až jsem nebyla s to je sledovat, neboť jsem s nepopsatelnou hrůzou zavírala oči, kdykoli jsem zpozorovala, že se na ledové ploše schyluje k některému z komplikovaných skoků. Znovu jsem se odvážila je otevřít, teprve až se komentátorův hlas dramaticky zachvěl kýženou úlevou.

Na rybníku za domem jsem pak s ohromným úsilím nacvičovala první krkolomné piruety. Opět s nesnesitelnou hrůzou, jelikož jsem, coby poslušné dítko, měla na paměti všechny odstrašující případy z černé kroniky, v nichž vystupovaly zlobivé, a proto utopené děti, které bídně zahynuly, když se pod nimi led probořil. Přesto jsem pokračovala. S děsem ve vytřeštěných očích jsem trénovala umělecký dojem.

Přiznávám, že dnes je ze mě spíše fanoušek – střízlivý flegmatik. Fanoušek egocentrický. Hvězdy nasvícených kluzišť pouštím ze zřetele a ve volném čase se věnuji pilování vlastní techniky. Techniky, jak zůstat nad vodou. Bruslím, elegatně padám, vždy s patřičným uměleckým dojmem, zvedám se s pohmožděninami, balancuji na tenkém ledě, ponořena do sebe bloumám po nekonečné zmrzlé ploše a soustavně hledám únikový východ.

A teď se s dovolením půjdu klouzat.

Tento článek vyšel 20. 02. 2008 v 5:45 pm v kategorii oprava. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.