Destiny

Reportáž. Školní práce (BOžská záležitost). Ještě teď cítím, jak z ní visí úzké cáry mé šedé kůry mozkové a chmurně se třepotají ve větru.

Tebe miluji

Můj průvodce se odmlčí, na malý okamžik ke mně nakloní hlavu a zašeptá: „Cítím takové znechucení z tohoto světa.“ Naléhavě. Takřka nesnesitelně. Aniž by mi poskytl prostor k ukrytí šokované reakce, točí volantem doleva a vzápětí parkuje před horskou chatou s drobnými věžičkami, které bez ostychu prorůstají šikmou střechou. Svatostánek je příhodně instalován vysoko nad městem, potácejícím se podvečerní mlhou kolem pouličních světel. Jsme tu první. Za necelou hodinu dorazí Boží spasení.

„Vítám vás všechny na třetím setkání našich Alfa kurzů. Dnešní téma zní Jak získat víru…případně jak ve své víře vytrvat,“ mladý muž, který mi byl představen jako hlavní vedoucí, se s bezelstným úsměvem trochu nervózně rozhlédne po vyčkávajících tvářích přítomných křesťanů. V roli mluvčího nepůsobí právě sebejistě, spíš jako kluk, který se připletl na kraj řady a omylem se zřítil na duchovní pódium. Ostatně soudím, že to je jeden z důvodů, proč po krátkém formálním úvodu rychle představí dnešního přednášejícího a bez hlesu klesne na své místo. Oči se mu při tom stočí k našemu stolu, kde sedí jeho okouzlující žena. (Celý příspěvek…)

Vzrušené razítko se sneslo na úroveň mé opuchlé hlavy, kde po zlomek sekundy zrychleně pulzovalo. Vzápětí se neovladatelně vypustilo na papírek, který jsem průvodčímu vtiskla do ruky, a zůstalo zkroucené oddychovat v mohutné dlani.
„Praha?“ Nadzdvihl obočí tak vysoko, že samolibě odplachtilo do hájemství mocné čupřiny vykukující zpod předepsaného kšiltu.
„Tam se ztratíte!“
„V to doufám,“ špitla jsem právě v okamžiku, kdy s dobromyslným úsměvem velkého vlakového kustoda zabouchl dveře od kupé.

Přiměla jsem rozbouřené zraky, aby natekly zpátky do očních důlků a vyhlédla do dekadentní krajiny postmateriální české společnosti, okázale se rozprostírající kolem Přerova. Před několika bolestnými oka-mžiky jsme já a velký citový mastodont nastoupili do vlaku, který se teď raně čtvrtečním časoprostorem zmítal v agónii opožděných minut.

V důvěrném souladu s učením mistra maršála McLuhana jsme se stali vlakem. Rozzářil se životem, který jsme mu propůjčili. Proto můžu podotknout, že jsme se postupně vnořili do kdejakého nádraží a lidem za oknem, tikajícím na nástupištích, jsme řezali busty z těl, aniž bych musela nastolit teorémy psycholingvistiky a riskovat, že mi mí čtenáři nebudou rozumět. Že mě nepochopí a zle se na mě oboří, neboť se jim nedostane čtenářského vyvrcholení.

Všeobecná slast z trhavého pohybu, jímž vlak dával najevo, že je obtěžkán a vyráží, nás objala během mého pobytu uvnitř celkem šestkrát. Chtělo se mi dále velmi plakat, ale příčilo se mi zneužít ideálních technických podmínek, které dynamicky ztělesňoval takřka opuštěný a vymrzlý vlak rozrážející tenkou sněhovou krustu na okolním světě. Posadila jsem proto na své místo kaskadéra pro vypjaté momenty a šla se otupit komiksem o nacistech.

Tak si říkám, kam má člověk skládat všechny hrůzy civilizace, které potřebuje k tomu, aby se patřičně zalekl pomíjivosti vlastních útrap a připadal si odpovídajícím způsobem maličký.

Nebýt důkladné zástavby všude kolem, ulicí by právě postupoval bezvýznamně krásný úsvit. Seděla pod stolem, ve studovně s enormním uměleckým potenciálem a dospívajícím mistrem Rubikovy kostky. Zatímco potenciál se oddával netečné zádumčivosti v praskajícím nábytku, který vysychal pod tíhou nastávajících „cereálií všedního dne“, Rubikův virtuóz nervózně rezonoval na nevlídném koberci vedle ní.

Pokoušel se jí cosi vysvětlit. Do vzduchu načrtl chronologický návod ke své nejnovější hře. Styděl se, nebo alespoň působil dojmem, že si uvědomuje mravní deficit své poslední akce, a tak byl nepříliš dovedný nákres plný tichých vzdechů. Obsah obodovala čtyřmi nevěřícnými pohledy, formu třemi. „Jaká je stupnice?“

Vzhledem k mrazivým okolnostem si připadala nepříjemně naze. Jako hrací figurka libovolné barvy, s neškodnými náznaky ženského těla, kterou zcela konkrétní hráč opustil v neuchopitelné oblasti racionálních nejasností. Pud záchovy vlastní hrdosti ji ovšem stroze připomínal, že není až tolik podstatné, kde se v tomhle kole ocitla. Podstatné bylo, čím pro něj byla. Pouhou mechanickou hračkou. (Je důležité si uvědomit, že na tomto místě pouhou usoudilo, že by rádo bylo zneužito pro potřeby odsuzujících soudů pocitového extremismu.)

Fascinovala ji lehkost, s jakou se společně dostali do lidské odchylky. Její nevinná otázka o původu jistého druhu, prohozená v polovičním žertu, se proměnila ve spouštěcí mechanismus, v propustku na nevyžádanou exkurzi do Úděsných Úmyslů. Katapultovala ji bez zavazadla nejvyšší nutnosti na odvrácenou stranu Měsíce, jenž se právě provalil pod oknem.

Jakmile se ocitla v jednom z kráterů, utichly její posměšné pokusy o totální umrtvení konverzace. Zabořila hlavu do díry v cizí mikině, která obvykle obepínala krk, s čímž byla, jako díra, od počátku srozuměna. Uvnitř se poměrně nepatřičně zhmotňovala zvlněná vzpomínka na hodiny mateřské školky, kterou doprovázel sborový zpěv hymny násilného optimismu Zajíček v své jamce sedí sám, což ji zvráceným způsobem těšilo…

PS: Veverka přesto ujde. Byť nevykazuje zvláštní originalitu. Ceněna je pro své letecké přednosti.

Řítili jsme se vláčným krokem k fakultě. Před námi se zachmuřeně rýsovala Krize kultury, jíž jsme se měli protrpět s párkem mladých doktorandů z čeledi varanovitých, kteří se nás pokouší každé úterní ráno naplnit mediálním kvazipornem akademického kalibru.

Aniž by tyto dvě odjištěné duše, bojující za slovní salát coby hlavní intelektuální chod, cokoli tušily, sama před sebou jsem z principiálních důvodů odmítla nastudovat zadanou kapitolu, neboť se detailně a labužnicky zaobírala masovou kulturou.

Ráno ztěžklo pod náporem ochočených metafor. Vrhli jsme se do apatického zápolení nad čtverečkovaným papírem. Hannah byla nemilosrdně přechýlena, za což se pomstila nestoudným pesimismem a mrzkými vyhlídkami do budoucna. Vydatně si pomáhala Řeckem a Římem. Kolektiv tak vystavila neřízené frustraci.

Žila v úzkém okruhu…
Nakonec umírá.

Násilím jsem se vytrhla z extatické strnulosti a jako v transu se společně s vřelým kolegou toporně vyblekotala z budovy. Tvořila jsem na ulici zaostalé věty a čmárala za ně jeden zpocený vykřičník za druhým (věty zvolací). Nesouvislý výron nadšení proťaly vždy po několika metrech výkřiky slasti nezkroceného negramoty, k nimž se teď trošku stydím přihlásit.

U kulatého Štollu právě skončil druhý seminář Etických hranic médií, kde nám oduševnělý syn fyzika, zanícený dokumentarista a externí pan docent přednáší o realitě. Nevím ani, zda si uvědomuje, kolik přívlastků vzrušuje, jelikož působí neuvěřitelně skromně.

Ve čtvrtek jsme zkoumali statický, jedenáctiminutový záběr na hudbou zdrogovaného dirigenta, který se svým orchestrem studoval Beethovenovu Osudovou. Toužím vám zcela bez legrace sdělit, že jsem měla mráz s mravenci na zádech i všude, a že to byl závěr nejlepší přednášky, jakou jsem dosud zažila.

Čtěte souvislosti:
Pějme píseň dokola

Rozpačité zadání od doktorky současného českého jazyka znělo přibližně takto: Souhlasíte s užíváním tvarů obecné češtiny ve spisovném jazyce?
Dále pokračuje má improvizovaná veselost.

Došlo k tomu v prehistorických prapočátcích mého vysokoškolského studia. Na tramvajovém ostrůvku jsem se střetla s jednou z mých nově nabytých spolužaček. (Tehdy jsme se ještě obě nacházely v požehnaném stádiu, kdy nám nečinilo zásadní obtíže vstupovat na akademickou půdu řádně a včas). Nad rozevřeným archem novin jsme zahájily příjemnou verbální komunikaci, která nás ukázněně provázela až k fakultním dveřím, když tu do naší konverzace vzrušujícím způsobem vniknul národní zeměpis. „A ty jsi z Moravy, že?“ Aniž by čekala na hrdou odpověď, dodala: „Mluvíš totiž vážně krásně.“

Podobně omamných jazykových zážitků jsem vyzískala během dosavadních školních dní odhadem hned několik. Zvláště mě dojímá případ jistého vřelého kolegy, který trpěl utkvělou představou, že jsem dívka z dobré rodiny, a trávil se mnou proto zneklidňující množství času. Nedávno si, patřičně truchlivě, postěžoval, jak zle byla jeho mluva mým podmanivým vlivem zespisovněna. (Celý příspěvek…)