Destiny

Probudila jsem se na tepající zemi. Pravidelně sebou škubala pod prstíky satanských permoníků. V rámu okna se míhaly oživlé obrázky mrtvolné scenérie sešité ze zasněžených polí, která se rozvalovala v paralelním světě za sklem a kterou čas od času znovu sejmul železniční sloup. Na okno pokaždé dopadla rudá sprška zmrzlých kapek jak sprška bobků mraženého hrášku.

Pustý vlak s jediným pasažérem, a to ještě ne zrovna šťastným, rozrýval planinu jak supící turbobuldozer a takhle na pohled to někomu nezasvěcenému nepochybně mohlo připadat romantické.

Uvnitř mě zrovna porcovaly tlusté čáry. Vznášely se zmateně nad kolejemi jako hejno ztracených tkaniček, zpozorněly a naply se, když uslyšely vlak, a ve chvíli, kdy jsme jimi projížděli, prošly mi tělem v několika místech. Připadala jsem si nepříjemně narušená a ještě horší to bylo, když jsem se na sebe podívala.

Nezastavovali jsme. Nezastavovali jsme vůbec nikde. Nezastavovali jsme vůbec nikde tak dlouho, až mi nezbylo než operativně přijmout myšlenku, že tohleto je kurva zasranej vlak, co nezastavuje. (Celý příspěvek…)

Obří vodní vír se vysákl z temné fialové hlubiny, jakoby hlubinné odpadní potrubí bylo ucpané, kanál nemohl odtékat a probublal zpátky dovnitř. Vír výhružně kroužil kolem dokola po vlastním obvodu, pak se zarazil, zajíkl, chytl se za břicho (podle všeho to mohlo být břicho), zakuckal se, říhl a přitom mu z útrob velkým, bravurně klenutým obloukem vyletělo cosi, co nevypadalo úplně dobře. Ale což, nikdo nevypadá reprezentativně a k nakousnutí, když se zrovna vyhrabe z lůna. Myšleno prostě jakéhokoli lůna, které se tváří, že by se už rádo zbavilo toho měňavkovitého sajrajtu. Proto jsou památeční fotografie čerstvě spařených novorozenců největší svinstvo. A tohle byl takový zrod. Zrod objevné myšlenky. (Celý příspěvek…)

Natáhla jsem si sval, když jsem padala z postele.
Pak jsme se sjeli draky.
Dostala jsem mimozemšťana a zajdu s vagínou.
Mamutí deštník stál nad parkem.
Sauronovi do oka nasypte pepř!
Kytice a elektrodžinové.
Prošli se po hvězdách a viděli Pegasa – koně s kuřecími křídly.

Divnost. Slovenská žena mi odešla za svým hrozným mužem s titulem do bytu se dvěma k. Drželi jsme s mým empatickým mužem pietu u její prázdné postele celou noc. Než prohlásil, že je plná hlístů.

Bylo tu prázdno, smutno, šedo…

Pak už i bez závěsů…

Načež dnes dorazila nová žena. Jmenuje se jako paní Klausová. Citlivá Slovenka, kterou na šestém patře utlačovala nějaká sadistka, takže mám slušnou šanci, že mě bude nenávidět míň. Opět medička. Myslím si ale, že si snad budeme rozumět, protože nejenže se jí líbí opodální žižkovský vysílač, ale navíc i věděla, že je to druhá nejošklivější stavba na světě, z čehož plyne, že má vkus i přehled.

Bylo to vřící, syčící a i jinak dost nesporné peklo. Může-li být v pekle podlaha, pak se ztrácela pod nánosy rozškubaných cárů a zmačkaných papírových koulí. Za stolem seděl Prvotní hybatel, Velké oko, Nejvyšší účel, Počátek všeho, Vrchní spouštěč. Hlavu měl takřka přilepenou k desce, tlačil na tužku tak, že se, koncem s gumou přitom vrtíc nevěřícně, vypařovala před očima, a z uší mu vytékal mozek.

Mezi hromadami počmáraných papírů zaplněných mrtvolami přezíravě okolkovaly tři bezprizorní existence. Všude kolem byli mrtví. Kreslená verbež, co jí chyběl větší či menší kousek k tomu, aby se narodila živá. Byli tu beztrupí roztržkové, abstraktní kreatury, jež připomínaly různé vřelé pandemické viry a bakterie, melancholické chcíplotiny evokující padlé anděly s volanty na hlavách, podezřelí tvorové, které autor nejspíš kreslil na záchodě, protože byste je klidně mohli spláchnout a ještě byste měli pocit dobře vykonané práce, avšak byl tam také přinejmenším jeden, který vypadal jako strašidelný bidet. Ti všichni byli mrtví, padli za oběť krvelačného umu nejvyššího velmistra. Zesnuli jako náčrtky. (Celý příspěvek…)

„U nás nesmíme my, trollky, nosit kyje,“ ozvala se Nefríta. „Jen velké kameny. A taky my, děvčata, nesmíme nosit lišejník, protože naši mužští tvrdí, že holost je počestná. Musela jsem si nějakou dobu vtírat do hlavy ptačí trus, aby mi tohle vyrostlo.“

Podivný regiment, Terry Pratchett

Miloš Čermák se s námi kdysi podělil o své hrozivé podezření, že názvy předmětů na naší fakultě bez ohledu na podstatu věci generuje ďábelský počítač z databáze klíčových oborových slov. Tehdy nás vyučoval předmětu Média v obrazových médiích.

Charakteristickým a vzrušujícím fakultním nebezpečím je zkrátka mimoběžnost dvou entit – názvu (a anotace, pokud je) a samotné předmětovy náplně, které se sice mohou střetnout, ale klidně taky ne.

Zapsala jsem se víceméně ze zájmu o blaho světa na seminář žurnalistiky a feminismu. V raných časech semestru, kdy jsou ještě lodě v přístavu, systém otevřen a je možno odepsat se vlastní rukou, jsem obhlížela reálnou situaci a vyslechla promluvy docentky. Po celou tu optimistickou dobu jsem žila v podloženém domnění, že naším úkolem bude proniknout na nepřátelské území luxusních ženských časopisů, zmapovat jej pro optimalizaci boje a zpracovat kritický (či klidně i kladný) posudek. Tato rozvracečská role bojovného insidera mi byla velmi blízká, pročež jsem se neprozřetelně neodhlásila. (Celý příspěvek…)