Destiny

(Poslední téma: Přísloví)

Po hladině ulice přelétl stín rozrušení. Zdálo se, že tu a tam zanořil drápek a rozčeřil jí příkrov. Vzdálené zachvění se rozsypalo o výlohu obchodu. Sluneční světlo se poklidně spájelo, natékalo do labyrintu, který mezi sebou kdysi udusaly vysoké staré domy, a kolovalo průrvami mezi nimi.

Po levé straně ulice kráčel mladík v černém obleku a fialové košili. Mladý byznysmen, manažer, úspěšný synáček s žoviálním úsměvem přišpendleným na obličeji. Chyběl mu černý kufřík. Aroganci si nesl přes rameno v černé tašce a ukusoval k tomu skořicovou koblihu s dírou uprostřed. (Celý příspěvek…)

Vysvětlovala jsem spolubydlící, že jedu domů, abych šla volit. U nich budou volby brzo taky. Coby Maďarka žijící na Slovensku mi poskytla velmi bezprostřední náhled na Slotovy billboardy.

Kdybych nevolila stranu a kdyby mi slíbil, že zatočí s polskými zabijáky, kteří chtějí vraždit bobry jenom proto, že jim kradou KLESTÍ z protipovodňových hrází, a Polákům pak teče do pantoflí, volila bych Lišku, protože i když vede hodně perverzní partaj, je to velice chytrý chlapec. Ovšem toto téma nespravedlivého omezování by mohlo zaujmout i Piráty, které bych naopak klidně volila celé jako stranu. Chtěla bych být hlavně u toho, až dostanou pět procent a do Prahy vplují na lodi, ze které si pak zřídí svoji úřadovnu.

Kandiduje u nás sám srdnatý Nečas, ale mám dojem, že ODS bych volila jen ze samých negativních důvodů, a to mi asi nebude stačit.

No a pak tu máme statečné muflony čili Svobodné, kteří přišli s tím, že občané nejsou hloupí a kteří se obdivuhodně zarputile ryjí ve sračkách, na něž ostatní dost neradi vůbec ukazují. V posledních volbách jsem jim odevzdala svůj hlas a činilo mi to velké potěšení. Teď koukám na těch šest neznámých místních kandidátů a je mi z toho jaksi pochmurně. Propadla jsem se do marnosti ještě dřív, než jsem je vypustila ze stáda a zahnala do urny.

Jo takhle kdyby kandidovala Fialová koala, měla bych jasno hned. Navíc by mufloni mohli být jejím přirozeným spojencem už ze samotné dravé zvířecí podstaty.

Opatrně se k tomu připlížili.

“Je to…je to mrtvý?” zajíkl se jeden a přešlápl si z nohy na nohu.

“Si piš, kotě, ten je hotov. Kaput. Finíto. Vyfouknutej. Zrušenej. Rozkošnej umrleček,” mrkl na něj druhý.

Ten druhý byl frajer. Jednoznačně na první pohled. Masterkutor. Hrubozrnný týpek, který vždycky ví, čím zrovna zaplácnout kráter v plytkém hovoru, který umí o vnitřní kráse konverzovat i s prázdnou konzervou od máčených párků.

S námahou se vyškrábali nahoru, což by leckoho živějšího zlechtalo, posadili se na okraj levého boku, což shodou okolností nebyl ten, na kterém mrtvola ležela, a klimbali nožkama do hodně uřvaného prázdna. (Celý příspěvek…)

Či sprchy odtečou…

Kombinace nadstandardně pragmatického volebního programu, kterému při bližším prozkoumání prakticky nelze odolat, a psychologicko-hygienické volební strategie, která příslušnému štábu zavelela přilepit volební leták nad umyvadlo na dívčím záchodě, jenž byl nedávno závanem nadějných změn obohacen o nový pisoár, mě dnes zavedla k urně.

Kromě mnou vyvolených kandidovalo ještě několik dalších ambiciózních tvorů, kteří se toužili utkávat s nejvyšším vedením o poklice na odpadky. Jistý ramenatý nahustěnec zkoušel na plakátu fórovat po vzoru Schwarzeneggera, ale pak se totálně terminoval, když jako stěžejní bod svého programu uvedl nové činky v posilovně. Míň hustý kolejník apeloval na své dosavadní zásluhy coby kufráře, s kterýmžto povoláním by klidně mohl fungovat na Zeměploše nebo v nějaké hodně perverzní verzi Narnie.

Myslím, že za týden budu asi znova volit toho, kdo slíbí, že ukotví záchody.

Tvrdé jádro Fialové koaly vyrazilo podpořit svého člena, citlivého medika Karlíka, který se kromě sledování seriálů z lékařského prostředí realizuje v jistém hudebním tělese. Toto těleso hodlalo koncertovat úplně poprvé ve strašně drsném žižkovském klubu spolu se zavedeným progresivně metalovým hudebním souborem Oxhole, který vyvzlínal trhlinami sokolovské zemské kůry. Řekla bych k těm dobrým chlapcům z dolů asi toto: “Trpaslíci kopali příliš chamtivě a příliš hluboko…Ty víš, co probudili v temnotě Khazad-dum: Stín a oheň!” (Celý příspěvek…)

K letošnímu ročníku fakultní multižánrové smršti, co se jí říká festival Pavlač a odehrává se překvapivě na jinak celoročně uzavřené školní pavlači, kam obvykle mohou páchnout jen hnusná kvítka v ještě hnusnějších betonových květináčích, se připrcly oslavy dvacetin naší vyšinuté fakulty.

Na první pohled to vypadalo jako ostré cvičení praktické fotožurnalistiky. Na dav, který odpoledne čítal asi deset hlav, naběhli jak termiti na psí zdechlinu fotokadeti, z nichž asi polovinu tvořili mí spolužáci , a z podpaží bleskurychle rvali různé přístroje, aby dopadli fotku svého života. Poněvadž na pódiu mezitím cosi nebezpečně rozjížděla osoba, která nás prve oslovila “študáci”, nebylo zrovna moc co fotit, což leckomu z nich záhy došlo, a tak v agónii invence začali obracet kanóny proti sobě. Domnívám se, že jistý pruhovaný plešatec foťákem za odpoledne ojel všechny přítomné. Osobně bych tedy ale největší respekt měla z Andreje, který s kamennou tváří na obličeji a vražedným aparátem ze stativu a kamery na rameni obcházel celou scénu jak krvežíznivý terorista s bazukou. (Celý příspěvek…)

Vyvolávala jsem duchy, co mi uvízly v černé skříňce. Předražený spolužák Filip vyvolával taky – a protože jsem mu předtím musela pózovat, sama jsem se vynořovala z vývojky jak poloprůzračný mlžný přízrak. Je to takový hodně úchylný pocit, když se na sebe koukáte, jak plavete v ustalovači. Zvlášť když na jedné fotografii vypadáte jak hodně jetý Heath Ledger.

Nicméně, zde jeden můj mystický výtvor.

Osoba na fotografii mi nad ránem po drastické noci pustila na uklidnění Terminátora. Zelektrizovaný muž pak péroval na posteli, dorážel jak roztoužený kyborg T-800 a chtěl dělat malé terminátůrky. Popsala bych to asi tak, že naše představy o tom, jak se roboti asi rozmnožují, se poněkud rozcházely.

Nu a zbytek života jsem prožila zatavená v procesu úporného tvoření démonické dekadentní seminární práce pro Pata a Mata (hádejte, který z nich je děkan fakulty). Nekrofilní výtvor se plíživě přiblížil rozsahu bakalářky, pročež mě rozverní kutilové možná probodnou šroubovákem. Dalšímu rozpínání naštěstí zabránil termín odevzdání.

Přestože mi hlavovými labyrinty ještě prolézali zasoplení hlemýždi, bývala bych se musela zabít, kdybych dál sténala v posteli, a tak jsem odjela s mužem na západ. Fikač Mácha mi slíbil, že mě upálí, ale nakonec se jenom tak něžně zeptal, jestli bych si na tu hranici nechtěla vyskočit.

K tomutoť výletu mám nadějnou fotodokumentaci, leč prozatím se svíjí v monstrfotokrámu a čeká, až ji v komoře ozářím a vyvolám k životu. Teprv až jestli fotky vyjdou v hezkých černobílých barvách, možná sem nějakou vecpu. (Celý příspěvek…)