Destiny

„Zatím jsi jezdil na malých červech, pěstovaných pro semeno a Vodu života,“ upozorňoval Stilgar. Ale ty si při zkoušce přivoláš divokého tvůrce, veterána pouště. K takovému musíš mít pořádnou úctu.“
Hluboké bubnování tlouku se nyní mísilo se sykotem přibližujícího se červa. Paul dýchal zhluboka a minerální hořkost písku cítil i přes filtry. Divoký tvůrce, veterán pouště, mířil jako přízrak téměř přímo na něho. Jeho vyklenuté přední články vrhaly pískovou vlnu, která by se mu převalila přes kolena.
Tak pojď, ty nádherná nestvůro, vyzýval ho v duchu. Pojď! Slyšíš, že tě volám? Tak pojď! Tak pojď!
Písková vlna ho nadnesla. Přehnal se přes něho závoj povrchového prachu. Obnovil rovnováhu, jeho svět ovládla proplouvající zakřivená stěna, zahalená do písku, útes z článků, v němž byly zřetelně vyznačeny kruhové linie.
Paul pozvedl háky, zaměřil je a přitlačil. Ucítil, jak se zaklesly a jak zatáhly. Vyskočil a opřel se nohama o tu zeď a rukama o zaklesnuté háky. Toto byl kritický moment celé zkoušky: kdyby nezasadil háky přesně do předního okraje kruhového článku, kde se článek rozevíral, červ by se s ním otočil k písku a rozdrtil by ho.
Červ zvolnil. Klouzavě přeplul přes tlouk a umlčel jej. Pomalu se začal otáčet – nahoru a nahoru -, aby posunul ty obtěžující háky co nejvýš, co nejdále od písku, který ohrožoval měkké blány uvnitř kruhového článku.
Paul zjistil, že jede na červu a že přitom stojí zpříma až úplně nahoře. Zaplavila ho jásavá radost, připadal si jako imperátor přehlížející svůj svět.

(Frank Herbert – Duna)

K tomuto pánovi jdu zítra na zkoušku, kde mě bude těžce zkoušet z etických dilemat. Nepřečetla jsem sice všechny ty Baumany a MekNairy, ale za to jsem důkladně nastudovala knihu Simpsonovi & filozofie. Kapitolu Simpsonovi a etika dokonce dvakrát. Ta knížka je mimochodem vynikající, provokativní (je Bart heideggerián?), pobuřující, podnětná a ve velice sympatické míře rebelantská, protože její tvrdě seriózní obsah sice vždycky odkazuje na konkrétní stránky, dotyčné kapitoly na nich ale nikdy nejsou. Taky je plná hloupých chyb a přeřeků, až se zdá, že korektorka při opravování na Simpsny nejspíš sama koukala. Je jich tam ale prostě tolik, že vám to časem začne připadat takřka poetické a zvlášť zcela v duchu postmoderního pakulturního chaosu. Tož teda.

Hájila jsem orla, který byl pomlácen tak, že vypsali výběrové řízení na nového, odevzdala jsem moravčí seminárku, čímž jsem snad z půlky skolila další předmět, pročež jich zbývá už jen přesně pět a půl (z původních patnácti), několikrát jsem vyfotila záchod i obě milé půlky, navštívila Dona Ewinga na Smíchově, naložila rameno do lihu, elegantně se vymanila ze vzteku z demence a vstoupila do křehké rovnováhy, potkala v metru vlka s paničkou, co četla zrovna Vlčí píseň, koupila si celý regiment, byť původně šla pro malého pána -

- a teďko jedu po třech týdnech domů za sibiřským vlkodlakem, pustím si všechny díly Pána prstenů, až se mi z toho bude stmívat, a sním k tomu všechny maršmaláky, které cestou potkám. Tak.

Duchovní zážitek, kterému jsme se oddali, nás naprosto rozedral. Tyhlety muzejní noci jsou hrozně nebezpečné v tom, že se v jejich průběhu strašně snadno zkalíte tak, že nemůžete chodit, a prosíte spolukaliče, aby vás domů odnesl.

Kulturní pouť jsme zahájili v městské knihovně, k níž mě poutá přímo milostný vztah a kde tradičně exceluje občasný divadelní knihovnický spolek Vý; (Výstředník!). Loni jim někdo vraždil knihovníky, letos členky spolku způsobily, že zrádný Iškariot cáloval poslední večeři, grácie šly lovit chlapy, monstrózní Marat, který vypadal jako olbřímí kytovec s turbanem na hlavě, při koupeli neumřel, protože v koblize chyběla marmeláda, zato ale ve vaně utopil Rousseaua (půjčeného z knihovny), a dívku místo hranostajem obdařily krysou. (Celý příspěvek…)

Na schodech do sklepa se uvažuje o postmoderní době a ve druhém patře přibyl nový náčrtek. Tady je už takový bordel, že prázdné lahve pod stolem skřípou zubama, když se o sebe vulgárně třou.

S vypětím všech sil jsem odevzdala spíš antitezi než tezi budoucnosti, která mi proto nejspíš bude o hlavu roztrhána. Můj přístup k věci byl úplně obdivuhodně podivuhodný, tedy kromě toho, že jsem z toho vyšla taky jako idiot, který se prostě nutně vzpírá a ve slovníku nemá slovo horizont, protože mu to připomíná velký těžký batoh značky Corazon s šutrákem na skalku uvnitř. Mohla bych se ptát, proč že jsem se tak automaticky a lehkomyslně vrhla na dálnici do zkázy, když mi muselo být jasné, že skončím jako sražená kreativní srna v příkopu, a kde se vzaly tvárnice mého fabulačního bloku, v jehož důsledku jsem vážně uvažovala o mužově návrhu, že jako mou bakalářskou práci počneme dítě. Ono to ale zase s dětmi nebude tak horké, protože když jsem mu před nedávnem oznámila, že se možná nechám přeoperovat, byl nadšen a plánoval, že se mnou uzavře registrované partnerství. Anebo je prostě takový hodný.

Naproti tomu – chcípl mi králík a je mi z toho smutno, přestože to byla svině. Spolubydlící tvrdila, že žijí tak tři roky. Pokud nesežerou moc zelí, protože to prý pak opuchnou, prasknou jak puchýř a chcípnou. Tak ten můj ho teda asi žral. Ono taky co čekat ve světě, který zařadí Králíčkovy sebevraždy do oddělení naučné literatury. A druhý díl Králíček sebevrah se vrací tomu na naději paradoxně vůbec nepřidává.

Šla jsem za profesorem Vousem, aby rozebral štos mých povídek a recenzí a vetknul mi do indexu dva patrně nejkreativnější zápočty.

Na naši přitažlivou školu se v těchto dnech opět hrnou zástupy opocených zájemců o studium, pročež před fakultou a v jejím ústí postávají ty nejzubatější saně s propagačními letáky přidruženého byznysu. Dřív než jsem stihla přerazit první ruku, vecpala mi jeden takový. Jak úspěšně na vysokou školu. Ironie. Nevím, proč tam nepřešlapuje aspoň jedna osoba, která by rozdávala návod Jak úspěšně, tj. tak, aby ji banda komisařů přijala, sepsat zasranou tezi bakalářské práce, kterou z nějakých lumpičích důvodů musíme odevzdávat dva rozvláčné semestry před tím, než si práci budeme chtít obhájit, přičemž v ní musíme přiznat (vymyslet) taky třeba strukturu kapitol a podkapitol a podobné surrealistické záležitosti. Vzpírá se to veškeré logice, kterou by představitelé školy dali dohromady, kdyby vyklepali mozky do společného sudu. Zasekla jsem se u třetí kolonky, kam se žádá vyplnit studovaný obor. Řekla jsem si, že budu vyplňovat opravdu upřímně, a tak mám teď morální dilema, zda napsat či nenapsat, že se tu věnuji studiu lidských individuí. (Celý příspěvek…)