Destiny

Aby se neposral, Velký Supí Suspenvizor! Závěrečný díl má sice jeden po druhém nahrnout do odstavců tři poslední dny brigády století, avšak nemůžu jinak než říci anachronicky rovnou, že dozorčí mě dnes přinutil dotazovat se nad kvótu, neboť jsem byla příliš rychlá!

Nyní ale zpět k přehledné chronologii. Čtvrtek ve mně našel perspektivního spojence na straně civilizační averze a konzumfobie, avšak na bojiště záhy vstoupilo dojetí a smířlivě se smísilo s nenávistným vřídlem, poněvadž jsem potkala nejhodnější paní učitelku z mateřské školy, která viděla slunce kolem mé hlavy od chvíle, co mě asi jako čtyřletou poprvé spatřila. Narazila jsem rovněž na přibližně stoletou učitelku zpěvu, jež mě tu a tam suplovala. Už dvacet let vypadá stejně. Koho by to náhodou zajímalo, mohu prozradit, že mezi regály jsem zahlédla i svou bývalou mladou regulérní učitelku zpěvu. Tu jsem ale ze svého oblíbeného místa u alkoholu ostentativně ignorovala, protože naše cesty se kdysi rozešly v temnotě nepochopení na chmurné křižovatce střežené krkavcem na chátrajícím rozcestníku.

Naproti tomu se mi srdíčko rozhořelo, když mě navštívila prusenovická výprava ve složení Jožinek, což je jediný rasista, kterého mám ráda, a jeho bratr Vojtík. Asi v jedné minutě mi vypověděli, co nového u nich na dědině, sdělili, kolik rodinných příslušníků mají rozbitých, ale dodali vzápětí, že z nich asi jen ten počítač vyhodí do hnoja. Nicméně vrchol dne nadešel až v těžkém odpoledni, kdy se do prodejny přihnal nezištný Jiřík jako málokdo hynoucí touhou rozprávět se mnou o svých nakupovacích zvyklostech a choutkách. (Celý příspěvek…)

Atyvole, to jim ani nechci nic prodat! Dnes to byla bída v celé své nahé kráse, z níž se vám do paměti jak do inteligentní plastelíny zaryjí všechny páry žeber a mezi zuby vám skřípe chrupavka. Poměr mezi ochotnými a neochotnými byl přímo depresivní. Propukla jsem v neblahé podezření, že se po vesnici rozkřiklo, že na tom a tom místě někdo nutí lidi k rozhovoru dlouhému jak toaletní papír, který spotřebujete při úporném průjmu.

Rodič mi radil, ať jako dárek za ochotu rozdávám cukety, že jich má moc a neví co s nimi. Zatím neříkám, že to nezkusím, byť ta high výzkumná společnost, pro kterou to provádím, by možná byla rozpačitá.

Takřka nejvíc vzrušující chvíle dne nastala, když mi telefon padl do záchodu. Zčistajasna přede mnou jako vize nezvratné budoucnosti přistála hladová cesta, po níž, jak se zdálo, ode mě poputují vydělané peníze, nicméně vzkřísila jsem přístroj po několika hodinách a on se tváří prozatím, že sice trošku zamlženě, ale žije. Anebo naštěstí pro mě dost silně věří na posmrtný život.

Setkala jsem se opět s několika specifickými muži. Jeden z nich jménem Grepák nešel pro jadrná slova daleko, ba právě naopak, a stále opakoval, že ho v zelenině hrozně nasrali, neboť se mu tam nedostávalo grepů, jichž byl žádostiv. Po něm jsem vycucla i několik Slováků. Ten poslední mě ale zcela vyčerpal, protože měl jednak hrůzostrašné oči přesně jako Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, a jednak v půlce rozhovoru přijal telefonát s nabídkou večerního fotbalu. To by nebylo až tolik zlé, kdyby následně nezačal systematicky obvolávat potenciální spolukopance a kdyby to nevypadalo, že svolává celou jedenáctku. Avšak musím mu přiznat, že nakonec pro mé zřejmé půvaby rozhovor s nadšením dokončil, a tak mohu prohlásit, že jsem okouzlila slovenského Voldemorta. Jo a taky jsem dnes navázala kontakt s přívětivým doplňovačem pití, který je pro mě vzhledem k tomu, jak chlastám, mimořádná partie.

Toť druhý díl spontánního seriálu.

Mám brigádu. Mám svoji nejakčnější brigádu v životě a jako bagr s třemi nelítostnými rypadly rozšiřuji své křehké a spíš odtažité zkušenosti s prací s lidmi. Jsem takzvaný tereňák a přímý kontaktovač čili profivopruzník humanoid, který soustavně ruší lidi v jejich poklidu, a po celou dobu toho svědomitého výkonu si umiňuje, že do budoucna už bude brát jen práci skladníka, nejlíp skladníka rašeliny na odvrácené straně Islandu, kam páchnou jenom skřítci a ještě k tomu jsou přitom neviditelní. Mám brigádu a nejspíš mě to zabije. (Nebo mě dřív možná sežere dozorující manažer Velké kápo, který vypadá jak saň s knírkem.)

Zakouším různé hluboké zážitky a poznávám své domovské město ze stránek, které byste v knížce možná i radši přeskočili. S tím související pravdou je, že mým patrně nejzajímavějším respondentem byl velmi sympatický Dán, který nějakým řízením evropského osudu zabloudil až sem pod moravské hory. Avšak dýchá mu na otlačené dánské paty starší česká dáma, která se mě rozhodla opustit v polovině dotazování a mé úpěnlivé prosby o pokračování odrazila jak těžkooděnec ostrou poznámkou, že se jde MODLIT. Načež mi doporučila totéž a ještě mi vyčetla, že já do kostela určitě nechodím. (Celý příspěvek…)

Svinská lidská demence mě opět nezdolně pronásleduje.

Jedna se zhmotnila do přízraku nemrtvého muže bez údu, který byl ovšem trošku impouš ještě předtím, než se zjistilo, že mu orgán chybí, a nyní visí v průvanu jak vykuchaná zombie a krysy mu ohlodávají dřeváky.

Druhá má podobu nekalé slovenské ženy z Pizdova, která v Praze naneštěstí sídlí v kutlochu, kam mě z mého břečťanovitého hnízda lásky a porozumění poslali na letní ubytování. Míjely jsme se zdárně, neboť já žiji momentálně ve trojitém schizmatu, a míjíme se dosud, tedy jsem jí dodnes nemohla plivnout na přezůvku, avšak už na mě poštvala byrokratické potentátky, z čehož jsem bystře usoudila, že se asi nebude chtít kamarádit. Vyměnily jsme si několik písemných vzkazů, do nichž jsem vložila spoustu jemné (i různé jiné) ironie, byť jsem měla důvodné podezření, že přijde všecka nazmar.

Popsala bych tento kuriózní spor podrobněji, leč netřeba, neb právo a lidská slušnost jsou na mé straně, snaží se najít si nějaké svaly na rukou a zle na tu osobu na druhém břehu zahlížejí. Víte, já bych pochopila, že si na mě slovenský útlocit stěžuje, kdybych se bývala provinila. Kdybych si třeba do obsazeného pokoje přivedla muže a prováděla s ním nemravnosti nebo sex s lízátkem. Ale ani to jsem nestihla!

A domnívám se navíc silně, že mnohem větší morální nárok na stížnosti u vedení mám vlastně já, vezmu-li v úvahu, že dotyčná nepřizpůsobivá má na zdi přilepenou nejtrapnější Šibíkovu fotku a celý pokoj je zamořen takovými těmi lacinými plakáty všelijaké africké zvěře, kterak se zrovna vynořuje/zanořuje, postává na jedné noze nebo civí do savany a mimoděk po návštěvnících fluše instantní exotično. „Ta Afrika je přece super, že.“ Je to tam u ní jak ve sterilizované hrobce invence. Nicméně, jsem velká drsná holka a cítím v sobě vnitřní sílu. Cítím v sobě vnitřní sílu především proto, že vím, co to individuum čte. A tato skutečnost mi umožňuje býti trudně, avšak přece jen pobavena.

A na závěr přidám ještě jeden BOžský příklad. V podstatě by se dalo říci, že mi strašlivá komise skoro přijala můj nástin bakalářské práce. Akorát že ve svém stanovisku nařídila, ať upravím název. Osobně je podezřívám z toho, že si ho blbě přečetli, protože v neumělé výsledkové tabulce je přepsaný špatně. Podnikla jsem proto v tomto ohledu rychlé kroky směrem k zásadní člence komise. Ovšem netušila jsem, že v mocnářce stále hnije prd z prvního semestru, kdy jsem zaútočila na její opečovávané místečko té, která je na fakultě přes černý humor, pročež mě odkázala do patřičných mezí k přidělenému konzultantovi. Vtip je v tom, že dotyčný mužik podle všeho v komisi nesedí, a proto pochopitelně nemůže vědět, co jí na názvu vadí.

Jenže, na trolly aby měl člověk kamenolom.

Tři ionti plus jeden pes se hnuli na výlet. Tentokrát na místo (nedaleko toho loni zdárně anektovaného), kde už je to takřka slovenské, kde mají chlast chráněný UNESCem a kde si pěstují řezací obsesi a vyznávají pouze temnotemná totemická náboženství. Nevstoupíte tam do lesního šera kopřiv bez toho, aby vás vzápětí nevyděsil nastrčený (bůh ví jestli a kdo ví kdo je ten bůh) dřevěný skřet. Na počty ovšem u tvůrců s nožíky, dláty a škrabkami jednoznačně vedou různá milá zvířátka. Třeba dinosaurus. Náš kemp tím trpěl taky, u recepce stála MEZI JINÝMI zmutovaná mořská panna (dva ocasy), oběšený králík a mravenec, který by snad mohl být Ferdou, poněvadž mu ke krku duchapřítomně přikurtovali patřičnou mašli, aby byl vůbec k poznání mezi ostatními mravenci.

Na svých výpravách jsme už bydleli v chajdách v různých stádiích rozpadu, avšak tentokrát jsme vyhandlovali chatku v oddělené a krutě VIP zóně, která se vyznačovala vlastními sociálními zařízeními, lednicemi, tajnými bonusy a permanentním stínem jehličnanů, pročež na nás osmahlíci bivakující ve stanech na vedru zahlíželi zle jak na privilegované bělochy (a privilegované psy). Nejvíc si to samozřejmě užíval pes náš, z něhož přirozeně sálá a prýští hrdá zář aristokratické vznešenosti a zdvořilého nezájmu, kterou by leckdo nerozumný nazval snobismem. (Celý příspěvek…)