Natáhla jsem si sval, když jsem padala z postele.
Pak jsme se sjeli draky.
Dostala jsem mimozemšťana a zajdu s vagínou.
Mamutí deštník stál nad parkem.
Sauronovi do oka nasypte pepř!
Kytice a elektrodžinové.
Prošli se po hvězdách a viděli Pegasa – koně s kuřecími křídly.
Divnost. Slovenská žena mi odešla za svým hrozným mužem s titulem do bytu se dvěma k. Drželi jsme s mým empatickým mužem pietu u její prázdné postele celou noc. Než prohlásil, že je plná hlístů.
Bylo tu prázdno, smutno, šedo…
Pak už i bez závěsů…
Načež dnes dorazila nová žena. Jmenuje se jako paní Klausová. Citlivá Slovenka, kterou na šestém patře utlačovala nějaká sadistka, takže mám slušnou šanci, že mě bude nenávidět míň. Opět medička. Myslím si ale, že si snad budeme rozumět, protože nejenže se jí líbí opodální žižkovský vysílač, ale navíc i věděla, že je to druhá nejošklivější stavba na světě, z čehož plyne, že má vkus i přehled. 
„U nás nesmíme my, trollky, nosit kyje,“ ozvala se Nefríta. „Jen velké kameny. A taky my, děvčata, nesmíme nosit lišejník, protože naši mužští tvrdí, že holost je počestná. Musela jsem si nějakou dobu vtírat do hlavy ptačí trus, aby mi tohle vyrostlo.“Podivný regiment, Terry Pratchett
Miloš Čermák se s námi kdysi podělil o své hrozivé podezření, že názvy předmětů na naší fakultě bez ohledu na podstatu věci generuje ďábelský počítač z databáze klíčových oborových slov. Tehdy nás vyučoval předmětu Média v obrazových médiích.
Charakteristickým a vzrušujícím fakultním nebezpečím je zkrátka mimoběžnost dvou entit – názvu (a anotace, pokud je) a samotné předmětovy náplně, které se sice mohou střetnout, ale klidně taky ne.
Zapsala jsem se víceméně ze zájmu o blaho světa na seminář žurnalistiky a feminismu. V raných časech semestru, kdy jsou ještě lodě v přístavu, systém otevřen a je možno odepsat se vlastní rukou, jsem obhlížela reálnou situaci a vyslechla promluvy docentky. Po celou tu optimistickou dobu jsem žila v podloženém domnění, že naším úkolem bude proniknout na nepřátelské území luxusních ženských časopisů, zmapovat jej pro optimalizaci boje a zpracovat kritický (či klidně i kladný) posudek. Tato rozvracečská role bojovného insidera mi byla velmi blízká, pročež jsem se neprozřetelně neodhlásila. (Celý příspěvek…)
„Nečekala jsem, že přijde tolik mladých…asi je to pro ně atraktivní…jinak si to neumím vysvětlit,“ vysvětlila rozpálená starší paní ob sedačku svému kolegovi.
Zdá se mi, že kolem je poslední dobou různorodého gayství víc než obyčejně. Rozpolceným politikům myslím dlouho nebylo tak teplo, svržen byl prototyp zásadového heterosexuála (kulervoucí masáž doufejme překonal bez újmy na těle), v Česku poprvé vyšla lesbická Bible a dokonce i muž teď prochází homosexuálním obdobím. Abych ho podpořila a dodala mu, zavedla jsem ho na masakrózní přednášku o příčinách a výzkumu homosexuality, kterou si pořádal ČRo Leonardo. A muž z toho byl tak rozčilený, že si před sebe musel sklopit sklápěcí stolek, aby to trochu zakryl. (Celý příspěvek…)
Školní seminář praktické fotožurnalistiky dospěl do vrcholně praktické fáze, kdy nám učitel nakázal, abychom zasunuli filmy do prastarých černých zázraků a pevnou rukou se prodrali do tvrdého jádra pravověrných fotografů.
Za tímto účelem jsem získala ze spřátelených pragenerací německý demokratický fotografický přístroj. Dnes vpodvečer v hájemství domova jsem nabyla touhy a odvahy film do něj vsunout. Nastudovala jsem k tomu různé příbuzné manuály, protože manuál k mému vypůjčenému fotoaparátu nebyl dosud zrestaurován, a měla jsem celkem optimismus v duši.
Vše se z kazety odvíjelo skvěle, než si vyklubaný film umanul, že přístroj zevnitř smrdí, a začal se kroutit, že se v něm prostírat nebude. Zachmuřila jsem se. Citlivý film rovněž potemněl. (Celý příspěvek…)
Dnes jsem došla k poznání, že nemůžu mít svůj semestr bez Docenta. Protože i tak mám asi přesně 23417 předmětů, chtěla jsem si poslední věc, kterou Docent učí a která mi ještě chybí ve sbírce absolvovaných, nechat na příští rok. Jenomže se ukázalo, že tento plán sám sebe zavrhl, ještě než se dostal k úskalím seberealizace. Poté, co jsem minulý týden nedorazila na jeho úvodní přednášku, (a do školy vůbec, neboť jsem vyspávala Koalici), začal mě Docent přepadat na strategických chodbách Fakulty a důrazně lobbovat pro svůj minoritní předmět. Obratný citový nátlak jsem nevydržela, a tak jsem dnes zasedla s několika dalšími rytíři starého média ke kulatému stolu k přednášce k Základům nakladatelské teorie a praxe. Po všech těch školních hodinách, během kterých začnu vždycky upřímně nenávidět všechno, co promluví, pohne se nebo jde na záchod, působí na mě debatování o knihách jak balzám na rty.
K náčrtku mě samozřejmě inspiroval zase Docent, když popisoval, jak kniha bojuje proti novějším médiím… 
Ležím na skále a nade mnou se třese zfetovaná pedosféra. Nespím, protože jestli zavřu oči a přestanu si hlínu držet od těla výhružným pohledem osoby pohřbené zaživa, upadne mi možná na víčka pár tun. Nejím, protože poslední dobou mám akorát pocit, že cokoli sním, snědl už minimálně jeden člověk přede mnou. A moc mu to nesedlo. Seznámila jsem se tu s krtkem, který umíněně tvrdí, že je jen imaginární výplod mojí vizuální fantazie. Páchne po humusu a prudí jako zvětralina. Myslím, že odteď už se budu bavit jen s imaginárními krtky. Je to moje plnohodnotná volba…
Pár dní sepisuji svoje hříchy (ne že bych jich měla tolik, to si právě na žádné už nemůžu vzpomenout). Ocitla jsem se ve zcela absurdním rozpoložení. Je to bizarnost zvláštní kategorie, k jejímuž držení je třeba vlastnit speciální průkaz s patřičným autoportrétem. Mám parapsychotický (to je jako druhá mocnina obyčejně úchylného) pocit, že mi někdo krade moji školu a já s tím nic nesvedu. Zábavný je zejména ten aspekt, že dotčený zloděj je můj regulérní spolužák. A navíc ještě cítím ve svalech, kdykoli se pohnu, že jsem mu celou noc podávala šindele ze školní střechy a jsem s lupem strašně spokojená. (Vrchol absurdity je za komínem, k němuž jsem se na to dobrovolně přivázala.) Kéž bych tak chytila velrybu se dvěma žaludky, která se nebojí polykat schizofreniky. Jenomže k tomu, abych šla nalovit plankton, nemůžu vysedávat na seminářích. Přirozeně.
Psychóza není můj jediný problém. Mnohem víc mě trápí všeobjímající demence, která se po mně soustavně sápe jako supermobilní hlen z planety Měňavka-hnisavka. Pochopitelně že nemyslím svoji demenci, protože tou bych se nemusela trápit a mohla bych se s ní přirozeně prohihňat, proslintat a protlachat až do poctivé senility. Nebýt dementní v infantilní společnosti mě nesmírně frustruje. Cítím se jako prasák.
Zpravodajský servis: výběr zpráv
Kultura
Plaše jsme vstoupili do Národního divadla, abychom zhlédli Labutí jezero. Tu největší svini tam hrál náš milý spolužák. Měl ohromný černý hábit, máchal rukama jako zběsilý a tvářil se jako Batman, který fakt nesnáší pernatce. Já měla solidní výhled, Filipovi překážel podpěrný sloup, ale o to víc zase fandil a skandoval. Největší plebs obýval schody. I přes naše pekelnou podporu byl konec bohužel vyhrazen pro trapný happyend. Zvažovali jsme rituální zapálení programu.
Nicméně – poprvé jsme se na našeho dvoumetrového spolužáka dívali svrchu. A – poněkud mě zarazilo, když jsem si uvědomila, že tam na pódiu plachtí tatáž osoba, která mě s oblibou hraničící s úchylkou děsí a bodá do žeber.
Jak by asi vypadala naše škola, kdyby se baleťák jednou opravdu naštval a všechny nás začaroval do zlabutěných kejhavců…podle indicií lze usoudit, že novináři by šli na dračku. (Celý příspěvek…)
Jak zajíček v své chlupaté jamce jsem několik posledních dnů až týdnů strávila v bahníčku sémantických, potažmo kompletno-lingvistických badání. Podněcovala jsem svou semestrální práci o komiksových bublinách, aby vrcholila, snila jsem zásadně jen v komiksech a v závěrečné fázi, která se dnes završila rituální pitvou Čapkova nedomrlého teriéra, studovala k obávané ústní zkoušce.
Fakultní sémiolog, mediální guru a ilokuční pokustón nejprve zčásti rozptýlil mé závěry, že semestrální práce svých studentů nečte a e-maily podepsané jeho jménem generuje Chomského počítač, a sice tím, že mi mou práci děsivě pochválil a navrhl k publikování v některém křehkém českém lingvistickém periodiku. Má podezření, že je robot, se mu ale vyvrátit nepodařilo. (Celý příspěvek…)
Když jsem trhala mohutné obrazy z kontextu a strkala je do recidivní retroreflexe, napadlo mě konečně, co definitivně provedu (a budu to pak až do konce svých dní vydávat za svůj grafický projekt na DTP).
Výsledkem je cosi, k čemu mám doslova citový vztah. Řekněme, že je to poněkud netradiční CV s ukázkami práce. Upřímně, strašně bych chtěla pracovat tam, kde by mě na jeho základě přijali. Názvem jsem se inspirovala – protože v umění to prý není krádež, ale inspirace – v okruzích Marishy Pesslové, ale zbytek je dočista můj. Ušmudlaný nezřetelný stín úvodní stránky byl zachycen a neobratně přišplácnut zde napravo.
Když jsem (se) učiteli odevzdávala, tikala mi v krku odjištěná obhajoba, že s mou prací nemusí být spokojen, ale že by měl přihlédnout k faktu, že pro mě byla svého druhu aktivní artterapií. Slanění do studny mé duše. Prostě psycho. Magistr Slanec zamžoural do obrazovky a nesmírně příjemně mě překvapil, protože se svěřil, že Marishu rovněž načal. Bohužel že nevydržel do konce, protože prý dělala cavyky přes čtyři sta stran a nechtěla si dát říct. Dvojitá doktorka, vedle svačící, pokývala s hlubokým porozuměním hlavou a vzdechla, že člověk už je vším tak přesycen… Zbývala jí ještě mandarinka.
„A to je všechno vaše?“
„Ano, já jsem to chtěla udělat tak, aby bylo všechno, co použiju, moje, takže je to všechno… moje.“
„Víte co, pošlete mi to na mejl, já si to dám na nástěnku… tadyhle ta naprdnutá housenka je výborná… a ta chobotnice taky.“
Nám se stalo něco překrásného…nám se stalo něco divného…znělo mi neodbytně v hlavě, zatímco jsem se během cesty z přízemí do prvního patra přenášela z romantické doby kamenné, v níž si pralidé strkali jogurty za okna, kde jim jogurt čas od času i zmrzl, do smělé technické současnosti.
Po roce a půl, co tady lozím po stěnách, a po třech letech a půl, co se tu Slovenka mlátí do hlavy kostmi z vykradené pitevny, přibyla k nám poprvé do pokoje lednice. Na dno této informace dohlédnou pouze ti, kdož jsou informováni o místní komunitní politice přidělování lednic, proto situaci krátce vysvětlím, aby i ostatní získali patřičný ponor. (Celý příspěvek…)
Zabodnutí do letenského svahu seděli jsme provizorně na dvou slepých koncích téže trnky a s větvemi sdíleli novoroční ohňostroj nad Vltavou, který z reproduktorů doprovázel osobitý „květinový“ hudební výběr. Vsadila bych se, že to byly Květy zla. Poslední, co si pamatuju, bylo plíživé indiánské šustění pod námi, ve stíněném klestí, jak se kolem našeho kmene stahovala nepřátelská tlupa krvelačných diváků s teplými plamínky v očích…………….
Zabouchla jsem dveře své skříňky, kam jsem nahrnula hromadu knih z podpaží, a kolem vydutých zrcadel prošla do sprch. Navzdory růžovým plavkám na hlavě jsem se cítila naze – dokud moje papírové tělo z vybraných úryvků a poznámek nenasálo vodu, úryvky se nerozpily a jednotlivé tenké vrstvy se neslouply až ke kotníkům.
Bazén moudrosti byl plný. Mám neustále ještě opuchlé oči, protože když vidím blbost, která lidi nad hladinou nadnáší, dostavuje se u mě alergická reakce. Lhostejno, zda je ve vodě přítomen chlór nebo cizí sperma, či nikoli. Nalokala jsem se slov. Glo glo. Puf.
Mentálně jsem se evakuovala. (Celý příspěvek…)
Love actually. 
Destinka by leckomu cosi přála. Těm lidem, co jsou míň trapní než ti ostatní, nejsou různými způsoby, nástroji a otvory vypatlaní a neprovozují hysterii a verbální aerobik, přeje, aby se jim o Vánocích všichni ostatní vyhli.
Je to zvláštní, ale lidský život nebyl nikdy podroben matematickému zkoumání. Vem si třeba čas. Toužím po experimentu, který by pomocí elektrod přiložených k lidské hlavě zkoumal, kolik procent svého života věnuje člověk přítomnosti, kolik vzpomínkám a kolik budoucnosti. Došli bychom k poznání toho, kdo je skutečně člověk v poměru k času. Co je to lidský čas. A mohli bychom jistě vymezit tři základní typy člověka podle toho, která z podob času je pro něho dominantní.
Milan Kundera
V novém roce nevěřte adventistům ze sedmého nebe, vyberte si své zářné zítřky dřív, než se stanou minulostí, a adoptujte aspoň jednu obřezanou pastelku.
PFuj tfuj.
Z části kvůli tomu, aby mě přestaly trápit moje fenomenální dekontextualizované vize, z části abych prokrastinovala při studiu primární literatury k ohromné práci o komiksových bublinách pro současného jazykovědce Šoltysoida, rozhodla jsem se, že budu péci. Přestože zle snáším dotek mouky i na prostém chlebu. Avšak – řekla jsem – velký džedáj jako já zvládne všecko.
Mé tělo i mysl teď brázdí rýhy a na různých místech se černají podlitiny. Prvně jsem plně prošla tradičním podzimním rituálem, jehož hmatatelným výsledkem byla schizofrenní dvojhlavá saň, se kterou jsme se hodlali spustit v Divoké Šárce. (Celý příspěvek…)
A vám bylo, Aničko, kolik?
Několik měsíců…ale ještě jsem nebyla uvědomělá.
Je půl čtvrté, sedmnáctého listopadu, a na Albertově se prý činí inventuře zadost. Někde na pódiu unisono povykují dva ukrutně jaloví studenti. Smysl jejich poselství zůstává pro mě velkým sémantickým mystériem. Je to smutné, zvlášť pokud si uvědomíme, že až oba mluvčí dokončí kurzy rétoriky, místo nich už zase budou řečnit mladá telata.
Nejdřív to vypadá, že proudy lidí tečou pryč v nesouhlasu s projevy, záhy se ale ukazuje, že tohle přece jen bude ono avizované výroční tažení na Národní. (Celý příspěvek…)