Bylo tu prázdno, smutno, šedo…

Pak už i bez závěsů…

Načež dnes dorazila nová žena. Jmenuje se jako paní Klausová. Citlivá Slovenka, kterou na šestém patře utlačovala nějaká sadistka, takže mám slušnou šanci, že mě bude nenávidět míň. Opět medička. Myslím si ale, že si snad budeme rozumět, protože nejenže se jí líbí opodální žižkovský vysílač, ale navíc i věděla, že je to druhá nejošklivější stavba na světě, z čehož plyne, že má vkus i přehled.

„U nás nesmíme my, trollky, nosit kyje,“ ozvala se Nefríta. „Jen velké kameny. A taky my, děvčata, nesmíme nosit lišejník, protože naši mužští tvrdí, že holost je počestná. Musela jsem si nějakou dobu vtírat do hlavy ptačí trus, aby mi tohle vyrostlo.“

Podivný regiment, Terry Pratchett

Miloš Čermák se s námi kdysi podělil o své hrozivé podezření, že názvy předmětů na naší fakultě bez ohledu na podstatu věci generuje ďábelský počítač z databáze klíčových oborových slov. Tehdy nás vyučoval předmětu Média v obrazových médiích.

Charakteristickým a vzrušujícím fakultním nebezpečím je zkrátka mimoběžnost dvou entit – názvu (a anotace, pokud je) a samotné předmětovy náplně, které se sice mohou střetnout, ale klidně taky ne.

Zapsala jsem se víceméně ze zájmu o blaho světa na seminář žurnalistiky a feminismu. V raných časech semestru, kdy jsou ještě lodě v přístavu, systém otevřen a je možno odepsat se vlastní rukou, jsem obhlížela reálnou situaci a vyslechla promluvy docentky. Po celou tu optimistickou dobu jsem žila v podloženém domnění, že naším úkolem bude proniknout na nepřátelské území luxusních ženských časopisů, zmapovat jej pro optimalizaci boje a zpracovat kritický (či klidně i kladný) posudek. Tato rozvracečská role bojovného insidera mi byla velmi blízká, pročež jsem se neprozřetelně neodhlásila.

Pak se však událostmi přehnalo strašlivě vyšinuté tornádo – nervózní bojovníci prošli kolem shnilého ovoce na recepci, kterou lze zpětně chápat jako jakousi kontrolní mytickou bránu, a stali se z nich stážisti jelimani, do nichž velká žena v hodně divných teplákách hyperpozitivním kladivem vtlouká: „Když chcete psát pro Elle, musíte psát jako Elle!“ a po nichž se vyžadují odpovědi na mnohoznačné otázky typu „co je nového?“ a správná odpověď neobsahuje slova „Nečas“ a „Topolánek“, ale „trendy“ a „džínovina“.

Zasedáme ke stolu a rozebíráme problémy VELKÉ NOHY. Chechtám se jako šílenec a jediná chatrná sebekontrola spočívá v tom, že se zakrývám třesoucím se archem docházky. Pak dlouho zírám na modelku na obrovském plakátu, jak za sebou přes celou zeď táhne třímetrovou vlečku, a celou dobu se těším, že někdo vyběhne z pravého rámu a přidupne jí ten koberec. Stejně by jí ještě zbyla halda draného peří kolem krku.

Na jedné straně je to strašlivě objevná exkurze, asi jako když se vynoříte z kanálu, shodíte potkana z hlavy a první, co uvidíte, bude zvednuté obočí nad kouřovými stíny na modelce, která vás zavede do lesknoucího se ráje hydratace, kde k opravdovému štěstí každé ženě chybí akorát shodit přesně tři kila. Když se na to ale kouknete z druhé strany odvrácené od rotujícího Reflektoru, zjistíte, že jste sice přistáli na zatraceně vymazlené planetě, ale že vás z ní mrazí pod krkem. Že vám tu chybí vzduch, že se tu kšeftuje s dělohami a exkluzivitou, že jste všichni hnusní, ale fotitelní a že přinejhorším před vás postaví kredenc nebo koně. Celkově to trošku připomíná návštěvu luxusního striptýzového klubu, kde se načerno kuchají mršiny.

Jsem zklamaná a podvedená, protože nebudeme provádět žádný kritický výzkum, ale budeme si tvořit své zářné zítřky v redakcích vydavatelského molochu, který do světa trousí stohy různých vemlouvavých periodik. Tváří v tvář bezkrevné hrůze a nejnovější smyslné fashion story o sezóně navrch v jůahElle jsem z nabídky vycedila únikový lifestylový titul. Za čtrnáct dní půjdu lila barvou natírat prkna do Bydlení.

Zdá se mi, že kolem je poslední dobou různorodého gayství víc než obyčejně. Rozpolceným politikům myslím dlouho nebylo tak teplo, svržen byl prototyp zásadového heterosexuála (kulervoucí masáž doufejme překonal bez újmy na těle), v Česku poprvé vyšla lesbická Bible a dokonce i muž teď prochází homosexuálním obdobím. Abych ho podpořila a dodala mu, zavedla jsem ho na masakrózní přednášku o příčinách a výzkumu homosexuality, kterou si pořádal ČRo Leonardo. A muž z toho byl tak rozčilený, že si před sebe musel sklopit sklápěcí stolek, aby to trochu zakryl.

Pod dohledem orlosupa, který přísným ostřížím (orlosup, jo!) zrakem shlížel ze sponzorského transparentu časopisu Vesmír, jsme vstřebávali instantní debatu proteplého sexuologa z první lékařské, magistry bojovnice za práva lidu (myšleno menšinového), kterou do Rady vlády vyslala asertivní homolobby, a doktora Ovečkina z Katolické teologické fakulty. Ne že by to nebylo zajímavé, ale zaklínali se tam na můj vkus až moc matkou přírodou a zbloudilými mystickými výzkumy.

Překvapivě to byl nakonec Ovečkin, kdo mě nejmíň znepokojil, protože zbylí dva se shodli na tom, že proti adopci dětí homosexuály můžou horlit jen emocionální, ideologičtí nebo náboženští argumentátoři. Tohle považuju za zvrácenost slabozrakých demagogů, kteří by nejradši jen zastřihávali trávník v předzahrádce a neviděli hovna na ulici. Buď jsou oba dementní, nebo nikdy nepáchli do libovolného českého vzdělávacího a výchovného ústavu. (Pěstounství by samozřejmě bylo něco jiného).

Zábavnější byla každopádně část věnovaná příspěvkům a dotazům z publika. „Přihlaste se, kdo je homosexuální!“ rozproudil a rozsekl poklidný heterogenní dav chlapec, který se jako první zmocnil mikrofonu a který chtěl mít jasno, kam může sáhnout. Poněvadž hrdě i váhavě zvednuté ruce nebyly zvukově využitelné pro rozhlasový pořad a nikdo nekřičel WoW a nepočítal nahlas, přešlo se k dalším otázkám. Padaly třeba citáty vytržené z dodatků ke křesťanským a judaistickým knihám a snášely se povětšinou na chudáka Ovečkina.

Pak ovšem povstal největší přítomný myslitel. „Co je normální? Normální je muž a žena!“ svlékl publikum do trenek vousatý křesťan, který přicestoval až z Krkonoš, aby se vzpříčil proti pražským teploušům a teplicím. Měl řadu otázek na diskutující hosty, všechny otázky si ale pro jistotu zodpověděl sám hned poté, co je položil s tím, že si na ně hned odpoví, čímž bystrému moderátorovi vážně narušil model besedy. Vzápětí byl zbaven mikrofonu, ale do konce představení probublávalo z jeho místa zčerstva homofobní brumlání.

„Divím se, kolik přišlo těch starších,“ poznamenala na odchodu slečna své neukojené kolegyni, která se při diskuzi doktora Ovečkina ptala, jaká je to spravedlnost, když věřící poslanci, kteří hlasují proti homosexuálům v souladu se svým přesvědčením, porušují její právo lesbické ateistky.

Za tímto účelem jsem získala ze spřátelených pragenerací německý demokratický fotografický přístroj. Dnes vpodvečer v hájemství domova jsem nabyla touhy a odvahy film do něj vsunout. Nastudovala jsem k tomu různé příbuzné manuály, protože manuál k mému vypůjčenému fotoaparátu nebyl dosud zrestaurován, a měla jsem celkem optimismus v duši.

Vše se z kazety odvíjelo skvěle, než si vyklubaný film umanul, že přístroj zevnitř smrdí, a začal se kroutit, že se v něm prostírat nebude. Zachmuřila jsem se. Citlivý film rovněž potemněl.

Po několika mých zákrocích byl film nadále kamenně zachmuřený a navíc k tomu začínal vypadat trochu ošuntěle. Já taky. Spolužák odborník mezitím na dálku radil, ať film přilepím k cívce izolepou, druhý spolužák, duchovněji založený, navrhoval, že společně zabijeme učitele a jeho duši obětujeme satanu a ten nám film založí.

Když přítomný rodič chvíli poslouchal, jak se morduji, vzbouřil se v něm silný otcovský cit, dřímající patrně od dob, kdy mi vyměňoval plíny, a vcválal do problému jako indián do bitvy s bílým psem. Poněvadž sám zamlada vyfotil extrovním aparátem všechny vořechy v rodné vsi, svěřila jsem mu vousaté zařízení bez obav do rukou. Se slovy „ukaž, to přece musí jít“ několikrát rázně potáhl páčkou. Bratr poblíž se pochechtával, pes v koutě zvedal oči v sloup.

Pravda je, že to šlo. Film byl namotán zpátky do kazety s takovou rychlostí, že koukal jako puk. Palčivý problém byl, že už to nešlo znovu ven, protože ho tam rodič v euforii omylem namotal celý. To nás všechny (kromě přezíravého psa) vyvedlo z plánu i z míry.

Bojovnému rodiči se zúžily zornice ve dvě vypípané pomlčky a zatímco mně se do duhovek zahákly nervózní otazníky, odešel se připravit k operaci. Pes v koutě obrátil oči v sloup.

Bojovník se usadil doprostřed kuchyně pod světlo hlavní operační lampy a zahájil akci. V jedné ruce držel sofistikovanou oční pinzetu ze zásob armádní nemocnice, v druhé ruce multifunkční kleště s baterkou na zadku.

Ačkoli se dlouho zdálo, že nevyjde ani kousek, hlavní chirurg byl odhodlán neskončit, dokud film ven nevyláká. To je nebezpečí, které vyvěrá z jeho ošemetné vlastnosti dokončovat započaté. Ale nakonec cosi skutečně vyrval – a nebyla to celuloidová chiméra – jen to šlo patrně pro větší napětí nás přihlížejících po malých článcích. S bratrem jsme jásali nad každým novým útržkem, neboť jsme z nich na stole skládali puzzle jako z tasemnice. A samozřejmě jsme chtěli podpořit našeho mocného rodiče v sveřepém úsilí.

Po hodině vyšlo ven dílků v celkové délce asi dvaceti úctyhodných centimetrů. Záhada ovšem dosud vězí v tom, proč se vůbec neobjevil zúžený jazyk, který je na začátku každého, byť i zaraženého a rozčarovaného filmu v depresi. Rodič si otřel zpocené čelo a mrštil gumovými rukavicemi daleko od sebe s tím, že končí, že je to svinstvo a že starý dobrý digitál.

Pes otočen ke zdi mlaskl ze spánku.

Dnes jsem došla k poznání, že nemůžu mít svůj semestr bez Docenta. Protože i tak mám asi přesně 23417 předmětů, chtěla jsem si poslední věc, kterou Docent učí a která mi ještě chybí ve sbírce absolvovaných, nechat na příští rok. Jenomže se ukázalo, že tento plán sám sebe zavrhl, ještě než se dostal k úskalím seberealizace. Poté, co jsem minulý týden nedorazila na jeho úvodní přednášku, (a do školy vůbec, neboť jsem vyspávala Koalici), začal mě Docent přepadat na strategických chodbách Fakulty a důrazně lobbovat pro svůj minoritní předmět. Obratný citový nátlak jsem nevydržela, a tak jsem dnes zasedla s několika dalšími rytíři starého média ke kulatému stolu k přednášce k Základům nakladatelské teorie a praxe. Po všech těch školních hodinách, během kterých začnu vždycky upřímně nenávidět všechno, co promluví, pohne se nebo jde na záchod, působí na mě debatování o knihách jak balzám na rty.

K náčrtku mě samozřejmě inspiroval zase Docent, když popisoval, jak kniha bojuje proti novějším médiím…

Pár dní sepisuji svoje hříchy (ne že bych jich měla tolik, to si právě na žádné už nemůžu vzpomenout). Ocitla jsem se ve zcela absurdním rozpoložení. Je to bizarnost zvláštní kategorie, k jejímuž držení je třeba vlastnit speciální průkaz s patřičným autoportrétem. Mám parapsychotický (to je jako druhá mocnina obyčejně úchylného) pocit, že mi někdo krade moji školu a já s tím nic nesvedu. Zábavný je zejména ten aspekt, že dotčený zloděj je můj regulérní spolužák. A navíc ještě cítím ve svalech, kdykoli se pohnu, že jsem mu celou noc podávala šindele ze školní střechy a jsem s lupem strašně spokojená. (Vrchol absurdity je za komínem, k němuž jsem se na to dobrovolně přivázala.) Kéž bych tak chytila velrybu se dvěma žaludky, která se nebojí polykat schizofreniky. Jenomže k tomu, abych šla nalovit plankton, nemůžu vysedávat na seminářích. Přirozeně.

Psychóza není můj jediný problém. Mnohem víc mě trápí všeobjímající demence, která se po mně soustavně sápe jako supermobilní hlen z planety Měňavka-hnisavka. Pochopitelně že nemyslím svoji demenci, protože tou bych se nemusela trápit a mohla bych se s ní přirozeně prohihňat, proslintat a protlachat až do poctivé senility. Nebýt dementní v infantilní společnosti mě nesmírně frustruje. Cítím se jako prasák.

Kultura
Plaše jsme vstoupili do Národního divadla, abychom zhlédli Labutí jezero. Tu největší svini tam hrál náš milý spolužák. Měl ohromný černý hábit, máchal rukama jako zběsilý a tvářil se jako Batman, který fakt nesnáší pernatce. Já měla solidní výhled, Filipovi překážel podpěrný sloup, ale o to víc zase fandil a skandoval. Největší plebs obýval schody. I přes naše pekelnou podporu byl konec bohužel vyhrazen pro trapný happyend. Zvažovali jsme rituální zapálení programu.

Nicméně – poprvé jsme se na našeho dvoumetrového spolužáka dívali svrchu. A – poněkud mě zarazilo, když jsem si uvědomila, že tam na pódiu plachtí tatáž osoba, která mě s oblibou hraničící s úchylkou děsí a bodá do žeber.

Jak by asi vypadala naše škola, kdyby se baleťák jednou opravdu naštval a všechny nás začaroval do zlabutěných kejhavců…podle indicií lze usoudit, že novináři by šli na dračku.

Zdravotnictví
Antikoncepce je teď srozumitelná i Slovákům. Od ledna jsou na tabletkách kromě českých názvů dnů v týdnu taky slovenské ekvivalenty. Někdo má asi za to, že se tu ti Slováci nekontrolovatelně množí.

Média
Marek Švehla napsal do Respektu psychotický pamflet o mé škole, mém oboru a mých učitelích, který vyvolal lokální intelektuální tsunami a tvářil se u toho jako surfař, který ve své úskočné rychlosti strhl některým přihlížejícím gaťky. Ukázněná řada stádních rebelů okamžitě postoupila o krok vpřed, vyslovila Švehlovi absolutní podporu (to dojalo i mě) a hromadně vstoupila do Švehlovy surfařské sekty. Bylo to jako poprava králíčků. Upřímně řečeno nechápu, co takoví lidé (což zahrnuje i některé z mých spolužáků), ještě na žurnalistice dělají a proč zabírají svými bezfantazijními zadky místa na seminářích. Jeden moudrý diskutér řekl, že po přečtení dotyčného mizerného článku poprvé pochopil, proč je důležité, aby tahle škola existovala. A muž to rozřízl, když ohlásil, že Švehla bere kokain.

Byť se v několika bodech obvinění Švehla docela pěkně trefil, jeho rozdurděný text, který z jedné strany obstavil svatými fakultními anděly a z druhé akademickými záporáky (bad guys), klouže po smrcích zhrzenců a spolupracovníků redakce, zcela prokazatelně lže nebo manipuluje s fakty. Dovolím si říct, že ostrakizovaná škola má strašlivou spoustu technických chyb a kolizí, že její studijní systém je jako Kurví díra z Pratchettovy fantazie a že mě minimálně jeden ze zmiňovaných učitelů chtěl vyhodit kvůli svému nedostatku smyslu pro humor. Ale skutečnost, že tak neprofesionální a dojmoloidní práce, jež odporuje hojným etickým zásadám (vyváženosti, ověřování, dotazování, atd.), se objevila v časopise, který je schopen se chápat a co hůř je chápán jako seriózní periodikum, je záležitost, jakou bychom měli v novém semestru probrat na etice.

Naše řeč
Jakožto redaktorka jsem hovořila s umělcem. Bylo z toho jedno zvláštní protáhlé a několikanásobné vyšinutí (nejen) z větné vazby. Specifická zkušenost. Domnívám se, že publikování výsledku vyvolá první otevřené nepřátelství v mé profesionální kariéře. Přibližně z poloviny už jsem odevzdaná svému predestinovanému osudu.

Zahraničí
Po jistém nepříjemném mezinárodním a mezidruhovém incidentu, který měl co do činění s veverkami, jsem smutně usoudila, že Rusko a Evropa se jen tak nesblíží.

Společnost
Muž mě vzal do západního ghetta na ples. Do domu s epickým hornickým komiksem na štítu. Uvnitř na nás zaútočil dav otřesených gayů, kteří mi dřív do muže dělali. Jako Alenka v říši podezřelých divů jsem zažila, kterak se baví tento příhraniční kulturní okruh, poznala diagnózu radovan a nasála řadu cenných etnických dat.

Vzdělání
V rámci výukového programu zaměřeného na klasické příšernosti jsem poprvé pohlédla na všechny čtyři Vetřelce. Uznávám první, druhý a čtvrtý díl, ačkoli série jako celek získává mínusové body za neregulérní mezidílnou kohezi s ručením omezeným. Plusové body získává vyučující za nápaditou, tj. nelogickou logiku pro logiku, jejímž prostřednictvím se snažil – řekněme – nalít krve tam, kde jí bylo třeba.

Zemědělství
Střevlíci došli.

Fakultní sémiolog, mediální guru a ilokuční pokustón nejprve zčásti rozptýlil mé závěry, že semestrální práce svých studentů nečte a e-maily podepsané jeho jménem generuje Chomského počítač, a sice tím, že mi mou práci děsivě pochválil a navrhl k publikování v některém křehkém českém lingvistickém periodiku. Má podezření, že je robot, se mu ale vyvrátit nepodařilo.

Když dumal, co mi přidělit za knížku k funkčnímu a syntaktickému rozboru, pominul zcela šprťácké družstvo nastoupených slovníků, vědeckých děl a příruček a vybral a přiřkl mi plachou Dášenku. Nevím proč, možná že mi na potítku něco trčelo z očí (nevinnost, drát nebo kynolog). K výkladu jsem si vytáhla dvacátou osmou otázku (publicistický styl, jeho geneze a kontroverze). A naposled mi k improvizované lingvistické analýze, jež měla být jádrem poslední části zkoušky, zadal výraz „Bwank!“ a celý zjihlý odešel zkoušet spolužáka.

V této pauze se pokusím vyjádřit nějakou svou odtuchu, kterou jsem získala z dotyčného předmětu (s mírumilovným, poetickým, leč velmi podezřele obecným názvem Současný český jazyk III). A z jeho vyučujícího. Upřímně řečeno, obojí mě po celý semestr solidně sralo. Jeho náplň (toho předmětu) je věc nadmíru fascinující. Nicméně jeho snahy (toho učitele) vměstnat ji do jednoho semestru jsou scestné zvlášť škodlivým způsobem. Po celou dobu jsem toho médiologa podezírala, že se o pauzách mezi výkladem chodí do kabinetu uspokojovat vědomím, jak nás zdárně mate a soustavně rve z kontextu (viz „A teď vám vysvětlím něco, co zaručeně nepochopíte!“). A tak jsme chaoticky studovali strukturalismus, valenční syntax, textovou lingvistiku nebo stylistiku a do toho jsme určovali polovětné konstrukce (a ke zkoušce se učili taky třeba kapitoly z fonetiky nebo lexikografie).

Dospěla jsem prostě k závěru, že jediný způsob, jak se můžu s touhle osobou a předmětem důstojně vypořádat, je natrhnout oběma zadek. A vytřít jim zrak. Pokud možno ne naopak. Konec odtuchy.

Byla jsem připravena Dášenku vědecky dehonestovat výrazy jako komplexní komunikát, dominantní kód, horké médium, reálný kontext, textové konetory a makroilokuce. Ale doktoru lingvistovi stačilo, když jsem si srdnatě obhájila, proč má Dášenka mimo estetickou taky popularizační funkci (výchova psů v Čechách), a dál jsem klidně mohla mluvit o škrkavkách. Říct, že ostatním částem jsme se věnovali telegraficky, by bylo poněkud nemístné – připomínalo to spíš neřízené surfování s rychlou koncovkou. Nebylo mi dopřáno zrak úplně důkladně vytírat, protože expert otráveně usoudil, že všecko umím a nemůže mě nachytat ( ), a poněvadž na chodbě ryčela spousta nedočkavých spolužáků.

Inu a tím to končí. A mám uspokojivý dojem, že jsem z této anabáze vycedila tolik smyslu, kolik jsem mohla.
Odnesla jsem do knihovny tunu nedějové literatury a půjčila si Holubí mambo, které vonělo tak živočišně, jako by ho zrovna vytáhli z pavilónu divokých šelem.

Výsledkem je cosi, k čemu mám doslova citový vztah. Řekněme, že je to poněkud netradiční CV s ukázkami práce. Upřímně, strašně bych chtěla pracovat tam, kde by mě na jeho základě přijali. Názvem jsem se inspirovala – protože v umění to prý není krádež, ale inspirace – v okruzích Marishy Pesslové, ale zbytek je dočista můj. Ušmudlaný nezřetelný stín úvodní stránky byl zachycen a neobratně přišplácnut zde napravo.

Když jsem (se) učiteli odevzdávala, tikala mi v krku odjištěná obhajoba, že s mou prací nemusí být spokojen, ale že by měl přihlédnout k faktu, že pro mě byla svého druhu aktivní artterapií. Slanění do studny mé duše. Prostě psycho. Magistr Slanec zamžoural do obrazovky a nesmírně příjemně mě překvapil, protože se svěřil, že Marishu rovněž načal. Bohužel že nevydržel do konce, protože prý dělala cavyky přes čtyři sta stran a nechtěla si dát říct. Dvojitá doktorka, vedle svačící, pokývala s hlubokým porozuměním hlavou a vzdechla, že člověk už je vším tak přesycen… Zbývala jí ještě mandarinka.

„A to je všechno vaše?“
„Ano, já jsem to chtěla udělat tak, aby bylo všechno, co použiju, moje, takže je to všechno… moje.“

„Víte co, pošlete mi to na mejl, já si to dám na nástěnku… tadyhle ta naprdnutá housenka je výborná… a ta chobotnice taky.“