Destiny

Ospale, neboť mě vzbudili, jsem zírala na čtyři muže, kterak zachmuřeně mudrují nad původní dekorativní klenbou v mém pokoji a tváří se přitom jako svatí bojovníci s protivenstvím. „A jak vám by se tady líbily ty lišty, slečno?“ Zamyslela jsem se a rozvážně polkla piškot. „No bylo by to fakt hnusný.“
Kolej zahájila výměnu světla.

„A teď vám povím něco, o čem jste dosud určitě neslyšeli a co zaručeně nepochopíte, protože to nedává smysl!“ radostně vzkřikl totální lingvista a stěží potlačil vzrušené zajíknutí. Běželi jsme dopolední jazykový maraton a tento rozvášněný guru na špici přitom stříhal hvězdice. Lingvistika mě poutá stále víc a víc, uvědomila jsem si s uzarděním. (Celý příspěvek…)

V jistých ohledech se zatím blýská na další scestný semestr. Naposled přišel přednášet další zdrcený exponát. Ve své šťastné nevědomosti nemám potuchy, odkud je docentka dováží, nicméně se obávám, že tam už vyhandlovala speciální zákaznickou kartu s množstevní slevou, poněvadž tak vyhořelé palivo, jakým nás pravidelně zásobuje, nemají ani v Temelíně.

Fascinuje mě, jak se každý z nich prve poškrábe v rozkroku a vymáčkne si na nás vlastní uher. Čest výjimkám, které tu nestudovaly či jsou natolik slušné, že jsou konstruktivní.

Vzhledem k tomu, že krotké téma naší agilní skupiny na semestrální investigativní projekt se dobrovolně vrhlo do vln a dosud nevyplavalo, což je pro něj asi milosrdné, jelikož bylo mezitím zatrhnuto z důvodu neúměrného rozpočtu, bych navrhovala vrhnout pozorností po oboru vlastním cirkusu.

Na Muzeu mě metro vypudilo jako uzrálého parazita. Dál jsem se hnala, až jsem porazila pána, který na konci placeného prostoru nutil lidem kusy plyše. Ani nestihl vykviknout, abych též zaujala plyší stanovisko a podpořila děti. Na začátku vesmírně nesmírné Opletalovy ulice jsem převrhla vycházkovou tašku se zmrzlým pudlem, která se houpala na rameni postarší pudlí majitelky, jež si doposud nepovšimla podezřele defektního stavu svého domácího tvora.

Za mnou vyla kulometná palba. Z vířící oblohy padal vřískot. Kličkovala jsem mezi děsy. Stíhala mě klopýtající hranice retro apokalypsy. Každým dalším krokem do břečky z promočených listů jsem jí s vypětím unikala, zatímco svět vzadu i se svými pudly upadal do svrabu sépie, a po celou dobu jsem si byla vědoma té slastně jízlivé až orgastické ironie, že takto potupně vskutku běžím kvůli hodině tělocviku. (Celý příspěvek…)

Slova sama nemohou být zárukou pravdivého obsahu; spíše vytvářejí kontext, v němž je otázka „Je to pravda, nebo lež?“ relevantní.
Neil Postman

Okamžik mentálního plození následujícího souhrnu se vynořil z temných spodních proudů na fakultě na začátku června, kdy jsem dvojité paní doktorce pomáhala dozorovat dychtivý dav zmaturovaných dětí zkraje abecedy. Nelze říct, že by to celé bylo tak docela chtěné. Pamatuju si, že jsem si při tom pročítala nějakou recenzi v Literárních novinách.

Po třech inkubačních měsících nicméně budu přát dobrý den jakémusi vykulenému chlapci, čímž mu důvěrně prozradím, že právě obsazuji nechráněnou část jeho dosud volného kupé. Jak se záhy ukáže, onen chlapec pojede domů ze zápisu. Po cestě ho zpoza obrazovky notebooku pasuji na porodní asistentku. (To já lidem dělám se zvláštní oblibou.)

Křehce vyslovené dítě, holý prvok, který bude vbrzku zatížen rušivou a vyšší než vzrušující mírou nejistoty, teď visí zde jako živoucí důkaz možného. (Celý příspěvek…)

Za nesmírně fascinující považuji kolegiální mezidruhové zjištění, že jsem jako zebra. Ač méně svůdná a pruhovaná, stejně vylekaná, která leckdy i na banální podnět zareaguje neadekvátně a rozběhnutím se proti zdi v afektu páchá sebevraždu.

Poslední dobou zdá se, že jdu prostě a bez skrupulí z jedné postele do druhé. Smutnou okolností je absolutní absence řádné tělesné vášně s tímto příznačným pohybem spojené a exponenciální nárůst chorobného snění, které nese plnou zodpovědnost za zvětšující se haldu mrtvol, z níž se dennodenně páčím. Připadám si jako skrčenec, který se probere vtlačený do hrobu nemile o číslo menšího. A většinu času trávím na pastvě se svými osobními démony, přičemž se neustále pokouším předávkovat, abych tam dlouho netrpěla. (Celý příspěvek…)

Zatímco senátor Obama důkladně posiloval, hledala jsem někoho, kdo bude mým prvním mimochodem. Zůstala jsem na zemi. I s katalogem, z jehož svůdné čerstvé vůně se mi podlomila kolena.

Vzbudil mě noční kočár, který dole na silnici váhavě proplouval praskajícím oceánem plastových lahví. Z hlavních tříd se roztekly do všech bočních ulic a nyní vyčkávaly, kdo je přijde sešlápnout.

Hemží se tma. Neprší, ale kape. Na řasy se mi občas zavěsí kus vody. Totéž se ovšem děje i na spodního rtu od pootevřených úst, což si leckdo vyloží jako bezděčný slint. Inu, tragicky neschopná dalšího pohybu, zmáčknu F5 a vyšplhám do postele, kde se v příští vnitřní křeči nejspíš zhroutím.

Jako obří stěrač oblohou vytrvale koluje světlo nad Prahou.

Pohledem, kterým hrdý šlechtic obhlíží své četné polnosti, jsem přejela po nepovlečené posteli, kde předtím vyrostla halda velikosti i tvaru Řípu. Namísto rotundy se na vrcholu tyčil lak na nehty. Na okna se zvenčí přilepila navlhlá tma. Nicméně, odchlípnutými růžky sem občas prosákl zlomek pouličního světla a po kapkách vytekl na podlahu.

„Jsme zpátky, Umberto,“ prohlásila jsem slavnostně a vyrvala plastovou krávu z půllitru, v němž se mnou přicestovala z pátého patra.

Byly jsme zpátky.

Dnes v noci se mi zdál existenciální a též bych řekla společensky příznačný sen, v němž se mě pokoušel zastřelit šílený Michael Jackson, který se vyklubal z omámeného islámského fundamentalisty, jehož jsem při záplavách zachránila na kanoi. Paradoxně mě trošku svírá nepříjemný pocit, že ty záplavy jsem sama úspěšně vyvolala, když jsem se obyvatele pláže pod mostem pokoušela zachránit před mohutným lvem, kterého jsem předtím nakreslila a který potom oživl, a když se na nás hnal, strašně prášil a vířil písek, což bylo všem neobyčejně protivné.

Nicméně, před pomatenou popovou ikonou mohla jsem se zachránit jedině tak, že projdu jeho videoklipem rychleji než on. A tak jsem se v jediném okamžiku ocitla v hrozivém hudebním klipu, který má zvrácená fantazie stvořila v temnějším stylu Mého malého poníka, z ďábelské směsi blikajících neonů, jiskřících flitrů a gigantických a fyzicky nechutně barevných kytek v gumových květináčích, které lemovaly vakuovou podvečerní pěšinu, na níž se klip odehrával. Vsadila bych se, že jsem tam někde zahlédla červenou muchomůrku. Jackson se patrně domníval, že když to nepůjde puškou, zabije mě duševní utrpení pramenící v nedaleké řece z duhového sypání.

Navíc, ačkoli je fakt, že nejsem právě odborník a znalec Jacksonova díla, chovám jisté pochybnosti o autenticitě vtíravé písně, která se ozývala ze všech zatraceně květovaných stran a mnohem víc než cokoli jiného připomínala zasněnou delfíní serenádu.

Zda jsem ho předhonila a přežila, nejsem si jistá, poněvadž jsem se s hrůzou vzbudila, zrovna když mě chtěl nemrtvý idol vzít pažbou po hlavě.

Ptám se, kde je ta poezie, a vzápětí čtu ranní zprávu, že jí byla udělena amnestie.

Milá planeta uprostřed rozkvetlé zahrady osázená neznámými, ale vesměs přátelskými tvory, kteří neznají pálivé papričky. Vypadalo to skoro jako na venkově. V toleranci naivních velkostatkářů. Nebýt sondy, již provedli podezřele naducaní slimáci na zvratcích, turista by se skoro podvolil představě, že se tu všichni živí okvětními lístky.

Pořadateli jsem se zavázala k účasti bez křížovek a na oplátku jsem neočekávala tajenky. A skutečně – nikdo mi nenutil Psychoanalytické citáty do kapsy. Možná i proto, že povšechná maturita už je dávno založená mezi papíry a prověřovat laboratorní pozůstatky nemám zřejmě zapotřebí. PS: Kiwi negrilovat. Velký obecný dík náleží Dejvovi spojovníkovi, konkrétně za to, že ležel více méně vždy na mé straně, když jsem z usínajícího Míly vymáhala verbální výmysly. Obloha s blesky jako hlavní chod. Nebylo nic krásnějšího než déšť, kerý v časných hodinách uhodil na karimatky. Přerývavým staccatem povalil trávu k zemi. Oba nabobtnali.

Ve volné chvíli jsem vešla domů. Nechala jsem otevřené dveře od pokoje, dokud neustalo šustění a vařič se nerozpálil. Pak jsem však ustoupila tuctu zahalených mnichů, kteří s plamenem v srdcích pochodovali chodbou, přičemž ta srdce metali z dlaní. Zdá se, že jedna emotivní výhružka v mezidobí popadla kolík a označila si tu hřiště, aniž by se přitom ohlížela na nenaplněnou skutkovou podstatu vlastní existence. Ono jí to totiž bylo snadno umožněno.

Poprvé mám nutkání vyměnit baterky v hodinách, které tu už rok ukazují tři čtvrtě na jednu.

Asi zešílejí, že?

Velkolepá uskupení je prý třeba cizelovat, a tak jsem se s vědomím zodpovědnosti zúčastnila tajné oboupohlavní mystifikačně-turistické akce, jejíž členové se v nespoutané přírodě opakovaně věnovali fenoménu slastného úniku a obouručního vyprázdnění z emocionálně vypjatého prostředí zmanipulovaných mezilidských vztahů. Vývody, které vzešly, jsou diskrétně skryty v oblasti fiktivní pocitové membrány zaobírající se vpouštěním a bytostným přijímáním nedefinovaných absurdit. Zveřejňuji pouze odstředěnou strohou verzi s několika záchytnými body.

Pružný počátek expedice dva dny vyčkával, až bylo zjednáno, že se vyrazí v sobotní podvečer. Jenomže. Byť byla zjevná, sebevědomý plán přehlídl eventualitu, že muž, který se lehkovážně chopil veškerého ručení a jmenoval se režisérem výpravy, což jsem přijala s potěšením v očekávání budoucích neočekávaných zážitků, zaslechne volání divočiny, z kterýchžto krvežíznivých zvuků pokorně podlehne nervozitě a bude se dožadovat kompletního promítání instruktážního filmu Poslední skaut s Brucem Willisem. (Já jsem neklidem netrpěla, neboť jsem neměla ponětí, kam směřujeme, což mi připadalo, a překvapivě i dnes připadá, sympaticky naivní a romanticky rozervané.) (Celý příspěvek…)

Panenka číslo devět, levá zleva
Celkový stav: neduživý čili na pováženou. Odmítá spolupracovat. Patrně potíže s klouby (nevyužívá). Aha. Ulomená noha. Zle snáší známé druhy násilí. Zvláště nevhodná k opakovanému zalití do betonu. Na vlastní přání navržena k dobrovolnému sesunu ze skály.

Naše loď se kvasila u pátého stanoviště. Co se týče emocionální stránky věci, byla jsem pekelně nervózní. V náručí jsem tiskla knihu šíře dvousvazkové encyklopedie, kterou jsem zaníceně zamýšlela srazit k zemi cokoli, co se pokusí proklát můj osobní prostor. Pokradmu, protože to očividně nebyli žádní začátečníci, jsem se rozhlížela po přilehlých pasažérech. Imaginární hodiny, které naším směrem hrozily vteřinovou ručičkou a dvacet minut křičely, že v této scéně nesmí chybět, teď zádumčivě odkapávaly lidský pot. Přehrávají, poznamenala leklá rybička z uličky mezi sedadly. Byla jsem s to naklonit se témuž názoru. Po dvanácté hodině jsme se odrazili od chodníku a nikým nepozorováni vpluli do planetárního prstence Středních Čech. Číst zbytek článku. (Celý příspěvek…)

Servala jsem nevyzrálé úponky přísavníku pěticípého, které za dobu cesty emocionálně přilnuly k mému zavazadlu, vystoupila z houkajícího vlaku hrůzy, jenž se tvářil, že mě doveze až do domova důchodců, a dala se na kamenitou cestu k domovu.

Svou nukleárně nukleární rodinu jsem vzápětí láskyplně přinutila, abychom intenzivně strávili nějaký společný čas, neboť jsme za poslední rok pobyli pospolu jen poskrovnu. Před námi čněl dík mistru Janovi rozsáhlý víkend, který skýtal příležitost k ledasjaké epické vylomenině s interpunkcí. Poněvadž jsem asi vyhlížela zdrceně (a zarputile spontánně), vyšli mi vystrašení členové rodiny vůčihledně vstříc a s sebou nesli obětní dary na oltář vlastního komfortu.

„Spacáky jsem nacpal do pytle od odpadků.“
„Počkej, to myslíš vážně?“
„No, od těch plastových lahví…“
„Ale vždyť ten přece musel být špinavý..“
„No,“ významně se odmlčel, „Já jsem ho obrátil naruby, tou špinavou stranou ven!“ Sám se sebou spokojen chlubil se mi rodič, doktor farmacie, nadouvaje se přitom, jak si vynalézavě poradil, když nemohl nalézt originální obaly na naše spací pytle.

Nevěděli jsme řádně, kam přesně jedeme, kde jistě budeme a co si tam počneme. In omnia paratus. Byli jsme připraveni na vše. Bohužel tato floskule trestuhodně často zapomíná na upadnutý výfuk. (Celý příspěvek…)

Právě ji vytáhli z vnitřností. Nevinná tasemnice teď bezbranně ležela uprostřed tácu s absurdním květinovým vzorem. Kolem ní se vlnila hradba z okurkových plátků jako nízkokalorická zmenšenina Velké čínské zdi. Malinkaté okurkové růžičky nalevo, hostitel zhroucený napravo.

V následujícím obrazovém vstupu jsem seděla za zástěnou a podivovala se životu ve šmouze obývající zběsile pulzující louži. Znepokojuje mě, jak důkladně si pamatuji všelicos o lidských parazitech, kteří zvenčí ohlodávají a uvnitř systematicky kutají.

Šedý tunel ústí za posledním zákrutem do příjezdové cesty k opuštěnému lomu. Turisté s chlupatýma nohama sem občas zanesou kořeněný pach svých obleků, když přijdou, aby mezi balvany otázek hledali úlomky dálničních objížděk a porůznu drahých kamenů. Ač je místo vyhlášeno jako ideální výchozí stanoviště pro naučnou výpravu za domnělými hrochy, tu a tam někoho sejme padající žulová kostka. „Než jsem umřel, přál jsem si, aby to byla hvězda.“

Hýřím tempy. V Benátkách mi prý přistavili gondolu. Stejně se topím. Vodohospodáři odemkli kus horní hráze.

Škvírou mezi konotacemi vstoupil na scénu, kterou drobní divadelníci půl roku dopředu rozsvěcovali a zase zhasínali, Muž – Mýtus. Pohledem, kterému se neříká ne, znásilnil kameru a výmluvným posunkem jí naznačil, aby v detailu zabrala jeho podpaží, odkud vzápětí vytáhl zapařenou knihu. Velmi pomalu a rozvláčně ji natočil titulní stranou k fascinovanému publiku, které se oddalo kolektivnímu mžourání do prázdna. Jak si lidé hrají, stálo na obálce. Muž na pódiu knihu s mírným úsměvem prolistoval, pak jí s hlasitým bouchnutím srazil konce k sobě, až se lidé v hledišti přikrčili do vysezených křesel, odkudsi z divadelní sakristie vycválaly první uřícené takty, ústřední muž se rozeběhl a šokovanou první řadu minul ve zběsilé sérii obscénních přemetů, jimiž uvedl svou sestavu slovního aerobiku.

Kdybych byla autorkou onoho absurdního představení, s uspokojením bych si adresně lebedila na klíčové stránce vytištěného programu. Bylo mi však přiděleno čalouněné štokrle v prostoru pro publikum, které dlouho netušilo, že v rituální hře vystoupí všichni, herci – laici, křídly naprázdno plácající diváctvo zkrátka nevyjímaje.

Když ze sebe kritici v hájemství svých šepotajících sprch smyli verbální pot, pod jehož proudy divadlo nabobtnalo do mytologických rozměrů, rozhovořili se o kolosálním úspěchu. Byl to sice lítý dvoj-boj s kapacitami, ale experimentální vražda potenciálu se nakonec přeci jen zdařila. Program pro přeživší bude tradičně vyvěšen jestlikdy nikdykde.

PS: Na den přesně před rokem.

Dneska hlídáš přestupy ty!

Seděla jsem ve sprše, až přestala téct i studená voda. Zvenku se ozývaly prakticky až komicky děsivé skřeky jakéhosi zvířete. Koho zajímá nějaký krtek…stejně ho sežerete! Vyrozuměla jsem, že jde o příbuzného savce. Zásahl ho pravděpodobně nějaký zvlášť tupý konec noční reality.

Až skončí, dotáhnu ho do postele
vždyť celé noci nespí

(Celý příspěvek…)

Sotva jsem si vydechla po všech těch dojemných prohlášeních, jak je skvělé, že jsem se zase hrdinsky postavila na nohy, svět se mi znovu smrskl na prostor postele. Ne že by se tu nedala provádět kdejaká bizarnost (prudké usmrcování papírových labutí například). Problém je, že mi se zcela nepřístupnými a odmítavými dutinami chybí obvyklý entuziasmus.

Navštěvují mě pravidelně dvě krajní fáze. Ochable ležím, pokouším se mělce dýchat a osnuji plány, jak si uřežu hlavu před někým, koho nemám ráda (ti, kdož mě viděli na hodině politické geografie, kterak si kreslím panenku vúdú a zabodávám jí šíp do rozkroku, vědí), aby se musel dívat na ty neladné hleny soukající se z otevřené rány do světa. Toto pasivní stádium střídá etapa manického neklidu, kdy zrychleně až překotně pobíhám po místnosti a sprostě nadávám. Vzdávám přitom hold bohu a své škole, která mě sprostě nadávat naučila, což je vedle semináře žurnalistické tvorby jeden z hlavních přínosů mého vysokoškolského studia. (Celý příspěvek…)