Destiny

Šla jsem za profesorem Vousem, aby rozebral štos mých povídek a recenzí a vetknul mi do indexu dva patrně nejkreativnější zápočty.

Na naši přitažlivou školu se v těchto dnech opět hrnou zástupy opocených zájemců o studium, pročež před fakultou a v jejím ústí postávají ty nejzubatější saně s propagačními letáky přidruženého byznysu. Dřív než jsem stihla přerazit první ruku, vecpala mi jeden takový. Jak úspěšně na vysokou školu. Ironie. Nevím, proč tam nepřešlapuje aspoň jedna osoba, která by rozdávala návod Jak úspěšně, tj. tak, aby ji banda komisařů přijala, sepsat zasranou tezi bakalářské práce, kterou z nějakých lumpičích důvodů musíme odevzdávat dva rozvláčné semestry před tím, než si práci budeme chtít obhájit, přičemž v ní musíme přiznat (vymyslet) taky třeba strukturu kapitol a podkapitol a podobné surrealistické záležitosti. Vzpírá se to veškeré logice, kterou by představitelé školy dali dohromady, kdyby vyklepali mozky do společného sudu. Zasekla jsem se u třetí kolonky, kam se žádá vyplnit studovaný obor. Řekla jsem si, že budu vyplňovat opravdu upřímně, a tak mám teď morální dilema, zda napsat či nenapsat, že se tu věnuji studiu lidských individuí. (Celý příspěvek…)

(Poslední téma: Přísloví)

Po hladině ulice přelétl stín rozrušení. Zdálo se, že tu a tam zanořil drápek a rozčeřil jí příkrov. Vzdálené zachvění se rozsypalo o výlohu obchodu. Sluneční světlo se poklidně spájelo, natékalo do labyrintu, který mezi sebou kdysi udusaly vysoké staré domy, a kolovalo průrvami mezi nimi.

Po levé straně ulice kráčel mladík v černém obleku a fialové košili. Mladý byznysmen, manažer, úspěšný synáček s žoviálním úsměvem přišpendleným na obličeji. Chyběl mu černý kufřík. Aroganci si nesl přes rameno v černé tašce a ukusoval k tomu skořicovou koblihu s dírou uprostřed. (Celý příspěvek…)

Opatrně se k tomu připlížili.

„Je to…je to mrtvý?“ zajíkl se jeden a přešlápl si z nohy na nohu.

„Si piš, kotě, ten je hotov. Kaput. Finíto. Vyfouknutej. Zrušenej. Rozkošnej umrleček,“ mrkl na něj druhý.

Ten druhý byl frajer. Jednoznačně na první pohled. Masterkutor. Hrubozrnný týpek, který vždycky ví, čím zrovna zaplácnout kráter v plytkém hovoru, který umí o vnitřní kráse konverzovat i s prázdnou konzervou od máčených párků.

S námahou se vyškrábali nahoru, což by leckoho živějšího zlechtalo, posadili se na okraj levého boku, což shodou okolností nebyl ten, na kterém mrtvola ležela, a klimbali nožkama do hodně uřvaného prázdna. (Celý příspěvek…)

Probudila jsem se na tepající zemi. Pravidelně sebou škubala pod prstíky satanských permoníků. V rámu okna se míhaly oživlé obrázky mrtvolné scenérie sešité ze zasněžených polí, která se rozvalovala v paralelním světě za sklem a kterou čas od času znovu sejmul železniční sloup. Na okno pokaždé dopadla rudá sprška zmrzlých kapek jak sprška bobků mraženého hrášku.

Pustý vlak s jediným pasažérem, a to ještě ne zrovna šťastným, rozrýval planinu jak supící turbobuldozer a takhle na pohled to někomu nezasvěcenému nepochybně mohlo připadat romantické.

Uvnitř mě zrovna porcovaly tlusté čáry. Vznášely se zmateně nad kolejemi jako hejno ztracených tkaniček, zpozorněly a naply se, když uslyšely vlak, a ve chvíli, kdy jsme jimi projížděli, prošly mi tělem v několika místech. Připadala jsem si nepříjemně narušená a ještě horší to bylo, když jsem se na sebe podívala.

Nezastavovali jsme. Nezastavovali jsme vůbec nikde. Nezastavovali jsme vůbec nikde tak dlouho, až mi nezbylo než operativně přijmout myšlenku, že tohleto je kurva zasranej vlak, co nezastavuje. (Celý příspěvek…)

Obří vodní vír se vysákl z temné fialové hlubiny, jakoby hlubinné odpadní potrubí bylo ucpané, kanál nemohl odtékat a probublal zpátky dovnitř. Vír výhružně kroužil kolem dokola po vlastním obvodu, pak se zarazil, zajíkl, chytl se za břicho (podle všeho to mohlo být břicho), zakuckal se, říhl a přitom mu z útrob velkým, bravurně klenutým obloukem vyletělo cosi, co nevypadalo úplně dobře. Ale což, nikdo nevypadá reprezentativně a k nakousnutí, když se zrovna vyhrabe z lůna. Myšleno prostě jakéhokoli lůna, které se tváří, že by se už rádo zbavilo toho měňavkovitého sajrajtu. Proto jsou památeční fotografie čerstvě spařených novorozenců největší svinstvo. A tohle byl takový zrod. Zrod objevné myšlenky. (Celý příspěvek…)

Bylo to vřící, syčící a i jinak dost nesporné peklo. Může-li být v pekle podlaha, pak se ztrácela pod nánosy rozškubaných cárů a zmačkaných papírových koulí. Za stolem seděl Prvotní hybatel, Velké oko, Nejvyšší účel, Počátek všeho, Vrchní spouštěč. Hlavu měl takřka přilepenou k desce, tlačil na tužku tak, že se, koncem s gumou přitom vrtíc nevěřícně, vypařovala před očima, a z uší mu vytékal mozek.

Mezi hromadami počmáraných papírů zaplněných mrtvolami přezíravě okolkovaly tři bezprizorní existence. Všude kolem byli mrtví. Kreslená verbež, co jí chyběl větší či menší kousek k tomu, aby se narodila živá. Byli tu beztrupí roztržkové, abstraktní kreatury, jež připomínaly různé vřelé pandemické viry a bakterie, melancholické chcíplotiny evokující padlé anděly s volanty na hlavách, podezřelí tvorové, které autor nejspíš kreslil na záchodě, protože byste je klidně mohli spláchnout a ještě byste měli pocit dobře vykonané práce, avšak byl tam také přinejmenším jeden, který vypadal jako strašidelný bidet. Ti všichni byli mrtví, padli za oběť krvelačného umu nejvyššího velmistra. Zesnuli jako náčrtky. (Celý příspěvek…)

Existenciální výkřik prý.

(Tentokrátní téma tvůrčího semináře /které jsem dosti zignorovala/: Akční povídka)

Nahoře pulzují zarudlá oblaka. Smršťují se a rozpínají intuitivně jako vytržený sval. Obloha se nadavuje. Pořád a pořád, jakoby to nikdy nemělo skončit a nikdy neměl přijít ten hrozivý a jediný očekávaný moment, kdy se vyvrhne ven to, co uvnitř škrábalo. Přesto ale ve vzduchu už jaksi visí zvratky. A déšť. Kyselinový. Protože žádný jiný by se sem dopadnout neodvážil.

Dřevěné molo nahnuté přes vodní hladinu se rozechvěje. Po zádech mu přeběhl mráz. Asi.
Kapkapklap
V dáli se poprvé ozvou prchající kroky, které padají na vysušená prkna mola a pokrývají je třesem jako při kobercovém náletu. Jsou čím blíž tím nepříjemněji hlasitější a řítí se rychlostí dokonale rytmizovaného mechanismu. Žádné rozpaky v šourání, jen prudké údery do země a krátké odstředěné pauzy, v nichž divoké tělo vždy znovunarazí do gumového vzduchu před sebou. Útočící noha do něj prorazí další díru. Běh po pudu. Tep po tepu. (Celý příspěvek…)

(Téma: Náhoda)

Ležím na skále a nade mnou se třese zfetovaná pedosféra. Nespím, protože jestli zavřu oči a přestanu si hlínu držet od těla výhružným pohledem osoby pohřbené zaživa, upadne mi možná na víčka pár tun. Nejím, protože poslední dobou mám stejně akorát pocit, že cokoli sním, snědl už minimálně jeden člověk přede mnou. A moc mu to nesedlo.

Seznámila jsem se tu s krtkem, který umíněně tvrdí, že je jen imaginární výplod mojí fantazie. Páchne po humusu a prudí jako zvětralina. Myslím, že odteď už budu konverzovat jen s imaginárními krtky. Je to moje plnohodnotná volba. Víte, když celý život mluvíte s lidmi, kteří do vás ryjí a tváří se přitom jako leprikóni s mrkví zaraženou do zadku až po lodyhu, oceníte pak někoho, kdo si na nic nehraje.

Možná se ptáte, jak jsem se ocitla pod zemí, na tomto agorafobiky vysněném místě. Pokud se neptáte, měli byste se prostě zeptat. Představte si, že to byla vlastně náhoda. Tedy pokud jste ochotni zahrnout do tajuplné definice náhody ten rozjitřený večer, kdy jsem z kůlny vyrvala krumpáč a šla si vykopat hrob. (Celý příspěvek…)